Článek
Chabou představu o bolesti si můžeme udělat, když se začteme do příběhů zákřovských občanů. Psal se duben roku 1945. Válka se chýlila ke konci. Hitlerovi vojáci, nervózní a zuřiví z toho, že jejich světovládné plány končí krachem, se mstili do poslední chvíle. Obyčejný občan – jedinec zůstával nechtěným svědkem a účastníkem děsivé apokalypsy a také bezbrannou loutkou v jejich rukách.
Pod záminkou, že Zákřov je střediskem partyzánů a obyvatelstvo je podporuje, podnikli němečtí fašisté s vlasovci proti obci vražednou akci. Začala 18. dubna 1945. Po 21. hodině gestapáci a vlasovci ves obklíčili a zaútočili. Pod ochranou palby drancovali, loupili, zatýkali. Zejména muže a chlapce.
Následujícího ráno byli propuštěni muži starší 50 let. Dalších 23 bylo odvedeno do Velkého Újezda a podrobeno výslechům, mučení. Čtyři se dočkali propuštění. Ostatních 19 mužů, s přeraženými údy a rozbitými obličeji, bylo v podvečer 20. dubna odvezeno do lesa k samotě Kyjanice, střeleno a upáleno.
Calábek Josef - 45 roků, Marek Josef - 43 roků, Marek Drahomír - 17 roků, Švarc Vladimír - 16 roků, Plánička Jan - 35 roků, Závodník Jaroslav - 21 roků, to jsou některá jména zákřovských obětí, bestiálně zavražděných na sklonku druhé světové války.
V exhumačním lékařském protokolu, sepsaném 12. května roku 1945 se v souvislosti s masakrem mj.uvádí: „Zpřerážených kostí se na místě hromadné vraždy našlo velmi mnoho, stojí však za zaznamenání, že se mezi pozůstatky devatenácti obětí, z nichž část byla upálena za živa, nenašla ani jediná neporušená stehenní kost.“
Socha na Zákřovském Žalově symbolizuje zoufalství ženy nad ztrátou blízkých. Nápis na památníku vztazuje: „My dali život – vy dejte lásku!“
Fiktivní bitva partyzánů s Němci při výročí Prlovské tragédie.
Za pár dnů vzplál Prlov
Ani v nejdivočejším snu by si 23. duben roku 1945 žádný z tehdy žijících obyvatel Prlova nedokázal představit. Ráno byla ves obklíčena příslušníky jednotky Josef a gestapa. Vojáci postupně pročesávali domy a obyvatele vesnice shromažďovali v hostinci. Tragickou roli v prlovském zločinu sehrál dva týdny předtím zajatý mladý partyzán Alois Oškera. Zbitý označoval partyzány a jejich pomahače. Ti pak museli jít ke svým domům. V osmi zapálených staveních uhořelo patnáct lidí. Tři dříve zadržené partyzány – Tomáše Heto, Antonína Ondráška a Leopolda Štacha pro výstrahu oběsili u Bratřejova.
Tragický osud obcí v literatuře
Kniha s názvem Ploština vznikla několik měsíc po jejím vypálení. Autorem byl člen místní partyzánské skupiny Vladislav Vaňák. Rok poté vyšla publikace Lidice, Ležáky a Ploština Jaroslava Dostála. Mimořádné je dílo Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen.
Utrpení a smrt bezbranných obyvatel obcí a měst, které se staly oběťmi nacistických vrahů, je bolestnou součástí války. Patří k nim další místa -Lidice, Ležáky, Český Malín, Javoříčko… Skupina zkušených autorů literatury faktu, Roman Cílek, Karel Richter a Přemysl Veverka, inspirována jejich odkazem, vytvořila souborný umělecko-dokumentární literární obraz odbojových událostí, spjatých s vypálenými obcemi. Autoři prozkoumali známá historická fakta a doplnili je novými poznatky. Jejich společné dílo z roku 2011, Hlasy z hořících domů, stojí za přečtení.
