Článek
„Nedělejte si naděje! Jediná cesta ke svobodě pro vás vede komínem,“ zpražil skupinku vězeňkyň dozorce SS Otto Graf a ukázal rukou na dým, linoucí se z krematoria.
Kalendář ukazoval 24. prosinec 1944.
„Chystáme speciální akci.“
Touto zprávou jeden z esesáků zaskočil dívky v baráku, do něhož za soumraku vešel.
„Všechny do sauny!“ zavelel.
Dívky ztuhly. Tak přece jenom… Zemřou. Až dosud byla sauna místem, v němž se podrobovaly dezinfekci a v níž prošly přijímací vstupní prohlídkou. Po zničení krematoria V se šuškalo, že byla tajně předělána na plynovou komoru.
„To je náš konec!“ konstatují sklesle a neochotně zamíří určeným směrem.
Sotva vešly, zažily šok. Spatřily krásně přestavěnou místnost s jevištěm. Na židlích sedí esesáci. V první řadě poslední velitel Osvětimi Karl Richard Baer. Nechybí tu Otto Graf spolu s dalšími dozorci a dozorkyněmi. Pochopily. Tady a teď jim smrt nehrozí. Esesáci přece nezabijí sami sebe. A tak se klidně usadí do zadních, pro ně vyhrazených řad. Na pódium vyšly dvě spoluvězeňkyně. Dívky údivem třeští oči. Nepoznávají je. Ve večerních šatech, načesané. Jako zjevení z jiného světa. Začnou zpívat. Zvukomalebná italština se odrazila od stěn. Stává se poslem naděje. Do srdcí vězněných dívek vnáší vzkříšenou víru, že jednou opět vyjde slunce i pro ně. Slunce svobody.
Židovky a esesáci. Až do tohoto dne zcela nemyslitelné, aby seděli v jedné místnosti, aby dýchali stejný vzduch a společně se těšili ze dvou sopránů, rozeznívajících improvizovaný koncertní sál, až dosud symbolizující hrůzu, strach, ponížení, smrt.
V dubnu 1972 bývalý příslušník SS Otto Graf stanul před vídeňským soudem.
Kalendář doklopýtal k Silvestru
V noci z 31. prosince 1944 na 1. ledna 1945 se esesáci sloužící v Osvětimi opili. S oslavou příchodu Nového roku to přepískli. Úmyslně? Aby alkoholem přebili obavy z nadcházejících dnů a týdnů? Každému normálně uvažujícímu muselo být jasné, že je pouze otázkou nedlouhého času, kdy se Třetí říše zcela zhroutí, poražena spojeneckými vojsky. Říká se, že chcípající kobyla kolem sebe kope nejvíce. Přesně tak příslušníci SS jednali. První den nového roku 1945 vítali v onom duchu. Za úsvitu, před krematoriem V, si znovu dopřáli „kratochvíli“, která pro ně byla vítanou zábavou. Zastřelili dvě stovky polských mužů a žen. Politických vězňů. Zřejmě přímých účastníků varšavského povstání. Zavražděných přibývalo.
Dne 6. ledna 1945 skupinka švadlen a pradlen dostala rozkaz seřadit se k odpolednímu apelu. Nebylo to obvyklé. Popadl je strach. Proč se mají najednou přemístit do tábora v Osvětimi I? V obavách pochodují na místo určení. Přišel další rozkaz.
„Zastavit!“
Jejich strach se stupňuje. Stojí před šibenicí, na níž se pohupují dvě prázdné smyčky. Pro koho jsou určeny? Za chvíli je navléknout na hlavy dvou hrdinek pracujících v Monovicích, v továrně na munici, za napomáhání ke vzpouře sonderkommanda. Právě ony z ní propašovaly střelný prach, jímž muži 7. října 1944 vyhodili do povětří plynovou komoru.
„Jen se dívejte, ať vidíte, co vás čeká, když se nám postavíte na odpor!“
Výhrůžkami smrtí esesáci nutí dívky sledovat popravu spoluvězeňkyň.
„To je trest… Takhle skapou všichni!“ huláká obersturmführer SS a schutzhaftlagerführer Franz Hössler, odpovědný za běžný chod lágru.
Za několik hodin stejným způsobem zemřely další dvě dívky…
Dovětek. Když Otto Graf v dubnu 1972 poprvé stanul před vídeňským soudem, choval se sebevědomě. Vinu si nepřipouštěl. Nejinak tomu bylo po celou dobu procesu, na jehož konci byl osvobozen!
Zdroj: Verfilmungsbuch IV, Film – Nr.: 1092-1118; Sign. - Nr.: V441/1-31 bis V569/1-5, Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW); Macadam Dune Heather, 999 Neobyčajné ženy z prvého židovského transportu zo Slovenska do Osvienčimu, Vydavateľstvo IKAR, a. s., Bratislava, 2020; Osvětim | Holocaust
