Článek
Coby pilná školačka jsem sahala také po básních. Nadšeně jsem se je učila zpaměti. Paní učitelka toho „zneužívala“ a posílala mne na různé recitační soutěže.
Nevím proč, ale pokaždé, když se v kalendáři objeví datum hlásající, že je 7. listopad, z mysli se mi vynoří báseň Sedmý listopad v Moskvě. Tuším z pera Samuila Maršaka. Na povrch se neodbytně derou do paměti trvale zadřená slova. I po více jak šesti desítkách let se odmítají z hlavy vyčoudit. Myslím, že jsme je deklamovali někdy ve druhé třídě základní školy.
„Rudou barvou dneska září/sedmička v mém kalendáři./Podívej se oknem:/ všude v ulicích je všechno rudé…“
Upřímně, říjnová revoluce, zvaná Velká socialistická, na jejíž oslavu verše vznikly, mi byla šumafuk. Milovala jsem však lampionový průvod, který se s oslavami pojil. Šťastná, že můžu být s kámoši večer venku. Dokonce s požehnáním úřadů, přímo míst vyšších, nejvyšších! My děti jsme radostně mávaly papírovými lampiony, v nichž hořely skutečné svíčky a ta prča, když nějaký chytil.
Po verších sahám dodnes. Mezi jejich tvůrci mám své vyvolence. Řadí se k nim např. Fráňa Šrámek, Jaroslav Seifert, François Villon. Ze současných Olga Nytrová, Libuše Matysíková…
Veršotepci mají můj upřímný obdiv. Především proto, že si vystačí s několika umně sešikovanými slovy, jimiž řeknou víc, než poslanec v parlamentu sáhodlouhým žvaněním.
Už je to pár let, co jsem k Vánocům darem dostala sbírku básní nazvanou Až se tahle planeta… Při jejím čtení mi spadla čelist. V tom nejlepším slova smyslu. Autorku Danu Linkeovou, která ji vydala na vlastní náklady, znám čtvrt století. Především jako někdejší spolumajitelku malé rodinné firmy na výrobu textilních doplňků do domácnosti.
Velice kreativní paní. K mému údivu jsem zjistila, že je také básnířka. Krásnou, bohatou češtinou reaguje na svět kolem nás. Na to, co ji těší. Na to, co ji děsí.
Některé básně lze směle označit za veršovanou glosu. Jako třeba VYHLÁŠKU demokraticky volených osob.
„Začíná asanace zastaralých zásad. Brzd vývoje naší civilizace. Pro slušnost a pochopení už tady místo není.“
Jiné jsou svérázným dokumentem, ostrým perem zveršovanou kronikou doby.
„… Z deště pod okap se tomu říká/ V parlamentu osel hýká, že chce zlatá kopyta/a prase vedle něho shání známým plná koryta/… Však kromě špatných zpráv/přišly ze světa i viry./A jedna z velkých ztrát/je ztráta víry…“
Čas vyměřený roku 2024 se krátí. Osobně jeho poslední den slavit nebudu. Nedělala jsem to ani v minulosti. Nevidím důvod. Mám vlastní rituál spojený s prvním dnem roku nového. Vyjít na Říp, rozhlédnout se po kraji a přesvědčit samu sebe, že nesmím ztratit víru (a pokud možno si ji udržet co nejdéle), že (snad) konečně pro naši zemi, pro celou planetu nastupující rok bude lepší.
Bez válek, bez bídy, bez hladovějících, bez… A že se do našich životů vrátí slušnost, že se naučíme spolu mluvit bez slovních výpadů plných vulgarit, že převládnou vlídnost, empatie…
Chtělo by se mi věřit, že kopanců jako lidstvo, jako společnost, jako jednotlivci nasekáme co nejméně. Aby básnířka Dana Linkeová mohla říct, že to, co napsala před několika lety, už neplatí.
„Doba si vykloubila sanice/o krkolomné sliby a v následující panice/udělala další chyby…“
