Článek
Otazníky, které se v nich zračí, mi nedávají pokoje. Proč právě já? Co jsme komu my děti udělaly, že nás museli zabít? Proč jsme si nemohly hrát? Mazlit se s maminkou? Proč nám nebylo dopřáno žít…? Na žádnou z otázek neumím odpověď.
„Člověk může udělat takové dílo, teprve až když ví jak.“
„To jsou maminčina slova,“ vyznala se dcera Marie Uchytilové, Sylvie Klánová.
Dušičkového dne 1. listopadu 1969 sochařka vzpomínala na miliony dětských válečných obětí, které nemají hroby. Napadlo ji, že by jako symbol válkou usmrcených dětí za všechny mohla ztvárnit jeden konkrétní zločin spáchaný na těch nejbezbrannějších. Na 82 lidických dětech.
„Ostatně, věděla o nich vše. … Myšlenka na sousoší ji zachvátila natolik, že s ní nemohla zůstat sama doma. Bez váhání se pěšky vydala z Prahy-Hodkoviček do Lidic, kam došla kolem půlnoci. Kraj obestíral stříbrný měsíční svit. Na společném hrobě lidických mužů zářily svíčky. Maminka se rozplakala. Slzy jí splývaly do zlatých paprsků a ona na prázdné lidické pláni náhle v představách spatřila přicházet děti. Viděla jim do tváří. S dětmi ukrytými prozatím pouze v její hlavě prochodila až do rána. Za úsvitu dojela autobusem domů. Celý den nejedla ani nepila, jen vytrvale pracovala. Večer před ní stál malý model celého pomníku, od něhož se nikdy příliš neodchýlila.“
Práce srdce, mozku, rukou, nezměrné vůle a úsilí
Následujících téměř dvacet let monumentu věnovala veškerý čas. V sádrových odlitcích jej dokončila v březnu 1989. Originály modelu byly připraveny k odlití do bronzu.
Pokaždé, když jsme se se Sylvií Klánovou sešly a řeč přišla na sousoší, připomínala maminčina slova. A totiž, že dílo je výslednicí práce srdce, mozku, rukou, nezměrné vůle a úsilí. Sochařka pracovala nepřetržitě dvanáct až osmnáct hodin denně. Bez volných sobot a nedělí, bez dovolené, bez divadla a koncertů. V kleče, ve stoje. Nezřídka hodiny a hodiny na štaflích v jedné poloze.
„S každým z dvaaosmdesáti dětí maminka musela zemřít, aby je mohla vytvořit a alespoň symbolicky vrátit domů.“
Přeživší lidické maminky přicházely do ateliéru Marie Uchytilové, prohlížely si sochy, hledaly mezi nimi své zavražděné děti a poznávaly je. Se slzami v očích, s obrovským smutkem v srdci je hladily. Ani čas obrovské utrpení ze ztráty milovaných bytostí, jimž daly život, který jim nacisté vzali, nemohl otupit.
Marie Uchytilová vytvořila nadčasové dílo. Sousoší je nejen trvalou vzpomínkou na děti, jimž nebylo dopřáno dospět. Je také varováním před válečnými konflikty a násilím na dětech v jakékoliv podobě. Její toužebné přání, aby se taková zvěrstva neopakovala, zůstává, žel, nevyslyšeno. V důsledku ozbrojených střetů děti stále umírají.
Marie Uchytilová v roce 1944.
Epilog
„Žal, hlad a bolest… Temno na duši/jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück… tu zazní dětský křik/až všechno přehluší… Hroníku poslední lidické dítě – před zrakem matky zabili tě!“ (Marie Uchytilová-Kučová, z básně Píseň deště)
Těmito řádky vzdávám hold výjimečné ženě Marii Uchytilové, která zemřela 16. listopadu 1989.
Zdroj: Irena Bukačová, Milouš Červencl, Sylvie Klánová, Eduard Stehlík, Jana Vrzalová, Můj život byl… průřez tvorbou Marie Uchytilové/My Life Was… Overview of the Work by Marie Uchytilová, Pro Památník Lidice v roce 2016 vydal Ivan Ulrych – Nakladatelství VEGA-L, Nymburk
