Článek
Jeho podřízený Miloš Hrabina o desítky let později prohlásí: „Hnusilo se nám tehdy jeho počínání, vždyť on toho faráře doslova utýral několikahodinovým mlácením a přesolenou horkou polévkou, pro niž se smíchem užíval názvu ˛karlovarská léčebnáʼ.“
Velice smírně, slušně řečeno, v roce 1999 skončil proces s bývalým estébákem Máchou. Vlastně výsměchem – dva roky odnětí svobody!
Doznání obviněných je pilířem přelíčení
A, samozřejmě, s tím souvisejících kampaní. Mocní tedy potřebovali Toufarovo přiznání. Za každou cenu. Úplné, kajícné, přesné, s poukazem na další a další lidi, které by mohli obvinit nejen z tmářství a rozvracení republiky či ze styků se Západem. Využít v tažení proti církvím.
„A tady se v kauze Číhošť estébácká režie dočasně zadrhla. Kněz Toufar, převezený po zatčení na zvláštní oddělení věznice ve Valdicích, se přiznat odmítal. Snad z hrdosti, snad z mučednického přesvědčení své víry, ale třeba se jen tak obyčejně lidsky vzepřel zvůli těch, kteří ho týrali. Stále a stále říkal ne,“ konstatuje spisovatel Roman Cílek.
Šéfem speciální skupiny StB, která číhošťskou událost řešila, byl podporučík Ladislav Mácha. Podle jeho přiznání v šedesátých letech (později vše popíral) pracovali pod silným tlakem nadřízených, kteří tlačili na urychlení farářova přiznání.
„Když se nedařilo zlomit Toufara hrozbou, že zveřejníme jeho údajné morální poklesky, přivezl mi můj šéf Josef Čech rozkaz velitele StB Osvalda Závodského, že doznání je třeba získat za každou cenu. Rozkaz měl písemnou podobu a končil pokynem: ˛Po přečtení zničit!ʼ Bylo nám tím uloženo použití jiných metod.“
Roman Cílek, s nímž si často povídáme o tom, na čem právě pracujeme, mi k tomu řekl:
„Nevytápěná sklepní cela s mrazem ojíněnými stěnami, nedostatečné oblečení a stálá tma, přesolené jídlo, odpírání vody, rozbití zad a chodidel gumovým obuškem. Ne-li peklo, tedy očistec si Josef Toufar ve Valdicích prožil. Když ho konečně zlomili a v noci na pátek 24. února 1950 tajně dovezli do Číhoště, aby tam před kameramanem z StB ˛rekonstruoval svůj činʼ, byla to již jen kulhající a zhroucená troska člověka.“
K posílení víry člověk potřebuje spíš každodenní rozjímání a modlitbu
O zázraku v Číhošti u Ledče nad Sázavou, kdy se během kázání Josefa Toufara měl několikrát vychýlit oltářní kříž a potom zůstat obrácen k západu, toho bylo napsáno hodně. Fakta mimořádné výpovědní hodnoty se podařilo získat spisovateli Romanu Cílkovi. Před několika desetiletími se jako autor literatury faktu začal zabývat tematikou nezákonných procesů. Třebaže mu bylo jasné, že ze svých zjištění nebude moci nic zveřejnit. Pokud vůbec někdy. Nicméně, přímé účastníky oněch tragických událostí, kteří mu svá svědectví svěřili, byť věděli, že tím hodně riskují, oslovil.
„Byla to doba, která vědomě, zakalkulovaně, sobecky, jen do sebe zahleděna, popřela jakákoliv kritéria. Zákonitě uvolnila prostor pro nezměrné a dodnes plně neodčiněné množství zvůle a křivd. Stále se sám sebe ptám, zda lidé, kteří vychýlení kříže potvrdili, nepodlehli davové sugesci. Šlo snad opravdu o zázrak? A nebo o provokaci proti režimu či naopak, o provokaci ve prospěch režimu? Na tyto otázky dosud nikdo nedokázal odpovědět a pochybuji, že v budoucnu na ně s přesvědčivou jistotou někdo odpoví.“
V číhošťské kauze byl rovněž obviněn opat kláštera premonstrátů v Želivě, Vít Bohumil Tajovský. V obžalobě na něj vznesené, se kromě jiného uvádí, že jeho nepřátelským úkolem bylo „spoluorganizovat číhošťskou propagační kampaň, zajistit fotografické snímky kostela a kříže, rozšiřovat a pomáhat uveřejňovat nevysvětlitelné zjevení, které si sám, to ještě předběžně, zjišťoval podle ústního podání farářova a několika dalších lidí pouhým pohledem zdálky od oltáře“.
Na sklonku šedesátých let 20. století se s dřívějším a pozdějším opatem Roman Cílek sešel poprvé. V té době Tajovský po propuštění z vězení pracoval jako topič v Havlíčkově Brodě. Spisovateli tehdy řekl: „Událost v číhošťském kostele sice poznamenala můj život, ale rozhodně nepatří k tomu, o čem bych často či stále přemýšlel. Člověk k posílení své víry nepotřebuje ani tolik zázraky, ale spíš každodenní rozjímání a modlitbu s nadějí, že lidé budou lepší, než bývali, a špatné časy že v dosažitelné době vystřídají časy přijatelnější.“
Odpuštění
„Nebojím se smrti, odpustil jsem všem, kteří ublížili mně osobně i mým přátelům, ale nedokážu zabránit tomu, aby mne až do konce života nepronásledoval bolestný křik faráře Toufara, který jsem slyšel ze sousední cely v podzemní valdického vězení,“ přiznal nedlouho před odchodem na věčnost (†10. prosince 1999), emeritní opat Tajovský.
Opožděná spravedlnost
Krajský soud v Hradci Králové Josefa Toufara, obviněného v roce 1950 z protistátní činnosti v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, letos v říjnu rehabilitoval. Rozhodnutí je pravomocné. Všichni zúčastnění se vzdali práva odvolání. Zeptala jsem se Romana Cílka, jak na Toufarovo očištění, které přišlo po 74 letech, nahlíží.
„Hluboce věřící člověk by řekl, že takové jsou prostě cesty Boží spravedlnosti. Nejsem naneštěstí obdarován takovou mírou víry, takže mi jen ve vzpomínkách běží tváře aktérů tohoto smutného a pro onu dobu příznačného příběhu, se kterými jsem kdysi mluvil a již nejsou mezi námi. Každý velký příběh má mít svou konečnou tečku. A čas v tom hraje jen zanedbatelnou roli.“
Zdroj: Umučený farář Toufar byl soudně rehabilitován. Po 74 letech – Novinky; Roman Cílek, Prokletí moci 1948-1953: pohled do zákulisí politických zločinů, kapitola devátá – „Vychýlen zůstane kříž číhošťský…“, nakladatelství MarieTum, Praha, 2024
