Článek
Po čertech se to podobá spouštěnému kolovrátku. Staří lidé jsou stavěni do pozice věčných stěžovatelů, neustálých frflalů, zatrpklých existencí. Společnost obtěžujících, znepříjemňujících jí život a budoucnost.
Už pár let jsem v důchodu. A nemám pocit, že bych žila na něčí úkor, že bych někomu ujídala z talíře, ani že by mi nezáleželo, jak budou žít mé děti, má vnoučata. Zajisté i proto, že si stále ještě umím přivydělat, nesedím s rukama v klíně v očekávání smrti.
Hodně využívám veřejnou dopravu, a tak mnohdy proti své vůli ledacos vyslechnu. Mnozí starší lidé, zřejmě kvůli špatnému sluchu, se s kýmsi telefonicky vybavují. Zpravidla hodně křičí, takže je slyší veškeré osazenstvo tramvaje, autobusu, vlaku. Není mi to příjemné, ale těžko staříka či stařenku umlčím.
Mám-li být spravedlivá, zvláště ve vlaku se mnohdy stávám nedobrovolnou účastnicí debat. Mlaďochů, cestujících nebo se vracejících ze školy. Bývají nevázaní, prásknou na sebe takové intimnosti, že se kolikrát nestačím divit. Pokud se jim od někoho dříve narozeného dostane napomenutí, řehní se. V tom lepším případě. Jindy na adresu autorů káravých poznámek, dost často důchodců, padnou slova peprná. Potkávám však rovněž penzisty, jimž vadí už jen to, že se mládež v dopravním prostředku směje.
Pokaždé si přitom vzpomenu na sebe. Jak jsem se zejména v pubertě chovala. Taky jsem se občas čemusi bláznivě smála, a když tramvaj nebo autobus prudce zabrzdily, měli jsme s kamarády náramnou legraci z valné hromady, na níž jsme se za hurónského řevu sesypali. „Držkovou“ jsme od starších, samozřejmě pohoršených cestujících, dostali taky. Vulgárně se na ně obořit? Snad jen v duchu jsme si mrmlali, aby se nezbláznili.
V kategorii důchodce je nemálo zlostných lidí, jimž nic není po chuti a ve spílání mladým se doslova vyžívají. Má babička to komentovala slovy, že člověk stárne dvěma způsoby. Někdo do dobra, jiný do zloby. Nikdy mne nenapadlo se jí zeptat proč? Příčiny hledám sama.
Mám veliké štěstí. Zdraví mi slouží, navzdory sedmi křížkům plus s vnoučaty dokážu lézt po stromech, honit se s nimi po lukách. Mám koníčka - běhám s čubou po cvičáku. Navrch milující rodinu a bonus v podobě pětadevadesátileté maminky. Právě ona je pro mne vzorem důstojného stárnutí. Zachovává si svůj pověstný černý humor, zdravotní neduhy bere s nadhledem. Na upozornění kardiologa, že srdce se zase výrazně zhoršilo a operace, vzhledem k požehnanému věku nepřipadá v úvahu, ho uklidňuje. Prý, když to tak vydrží až do smrti, bude to fajn. Protože jí nohy příliš neslouží a je odkázána na svého „meďáka, jak říká chodítku, hodně času tráví doma. Od jedné z vnuček se naučila pracovat s tabletem. Čte si knížky, které v něm má uloženy nebo je poslouchá v audio provedení či si dělá „dýzu“, pouští se oblíbené písničky z mládí.
Maminčin obraz přede mnou vyvstal při čtení příspěvku Apoleny Tůmové Nevraživost k důchodcům je poslední předsudek, který společnost toleruje, zveřejněný na SeznamMédium. Plně s ní souhlasím, je nesmyslné a nebezpečné paušalizovat, že všichni důchodci jsou takoví nebo makoví.
Ať starý nebo mladý, každý z nás je součástí této společnosti. V ní však mnohdy postrádám lidský přístup. Empatii, toleranci, uznání práv a hodnot druhých, třebaže se mi z nějakého důvodu nemusejí zamlouvat. To už je však spíše můj osobní problém.
Autorčinu větu: „Naše civilizace postrádá kulturně životaschopný ideál stáří, a nám pak chybí koncept plnohodnotného života,“ bych nechala vytesat do kamene. Chybí nám nejen koncept. Společnost stárne a není na to připravena. Opomíjejí se například terénní služby dlouhodobé péče, k nimž se řadí pečovatelská služba a domácí péče. K jejich rozvoji je třeba sehnat nové pracovníky - zdravotní sestry, fyzioterapeuty, nutriční terapeuty, klinické psychology, ergoterapeuty atd. (Právo 14. září 2023, str. 2). Zvláště domácí péči pokládám za klíčovou. Je lepší, pokud to jde, důstojně dožít doma než v nějakém zařízení.
Jednu zdravotní sestru, která ji poskytuje, máme v rodině. Ráda zdůrazňuje, jak důležité pro psychiku pacienta je setrvání ve vlastním prostředí, na nějž je desítky let zvyklý. V péči má hlavně pacienty v penzijním věku. Mnohým pomáhá i maličkost. Když je vezme za ruku, pohladí, vyslechne, popovídá si s nimi. Třeba právě tohle potřebují i věční staří hudralové… Kus někým darovaného srdce.
