Článek
„Dostali jsme se do situace, která v dějinách světa nemá snad obdoby. … mezinárodní politika zná různá přimhouření očí a přesto, že zde se budou muset zavřít docela, nějaké řešení se jistě najde – musí se najít. Je to logické, tento stav se přece musí nějakým způsobem vyřešit. Je otázka jenom, jak a kdo na to doplatí.
Jsem sportovec a věřte mi, že po pěti dnech okupace si nevím rady, co bude dál - i ve sportu. … sport … Spojuje mladé lidi celého světa, je výrazem přátelství, charakteru, sportovního ducha a vůbec všech krásných lidských vlastností. Toto vše bylo během jedné chvíle, jednoho okamžiku, kdy kdosi a kdesi – a my víme kdo a kde a nikdy na ta jména nezapomeneme - dal rozkaz svým vojskům a jediným povelem j e ď t e toto všechno pošlapal a rozdrtil. Jak budou moci po tomto všem naši sportovci někdy stát proti těm, jejichž rakety míří na naše města, třeba s raketami, které známe z tenisových dvorců? Jak budou moci stát střelci na sportovních střelnicích po boku těch, kteří stojí teď s ostře nabitými puškami proti nám a zabíjejí. Není válka! Otřesné je, že proti nám stojí ti, kteří do okamžiku osudného slova j e ď t e, byli naši přátelé. Ještě otřesnější je, že jejich propaganda lživě tvrdí, že toto se děje ve jménu přátelství. Píše se rok, který je zároveň rokem olympijským. Všechno je hrozné, těžké, co bude dál?“ ptá se v v legálním výtisku Československého sportu z 26. srpna 1968 šířeného zdarma, z bezpečnostních důvodů nepodepsaný sportovec.
V témže čísle jsou dva příspěvky věnované sportovní legendě - Emilu Zátopkovi. Svými názory na okupaci se netajil a hlásal je zcela veřejně. Z obavy o jeho život se v něm objevila výzva: Zadržte Emila!
„Televize referovala i o včerejších činech Emila Zátopka. Ztratil se z „internace“, nejprve lepil plakáty a potom roznášel noviny. Na mostě se pak pustil do hádky se sovětskou kontrolou. Vážné slovo: Emile, neradi bychom Tě ztratili, určitě vydáš teď za jednu ze třiceti okupačních divizí! Připojujeme se proto k výzvě naší veřejnosti: Uvidíte-li ještě Emila při podobném počínání, zadržte ho a odveďte do bezpečí!“
Zátopkovy činy nás v oněch dnech povzbuzovaly, dodávaly odvahy. Hltali jsme každé jeho slovo.
Kdo mohl, 24. srpna 1968 sledoval jeho televizní vystoupení.
„Nevím, jak jste to chytili v Praze, ale pro venkov bylo sobotní televizní vystoupení Emila Zátopka další osvěžující událostí v těchto tak málo radostných dnech. Emil začal zpěvem Tri dni ma naháňajů a pak svým typickým, nenapodobitelným způsobem řekl o celé okupaci to, co si myslí. S vtipem, ale s největším vzrušením a vážností. Emil byl zvyklý na tvrdé, těžké boje atletické dráhy, mnohokrát bojoval v cílové pásce právě i se sovětskými atlety. Vždycky fair play. Znají to tak na celé světě a má spoustu přátel i v Sovětském svazu. Ale tahle „pomoc“, kterou nám dnes naši včerejší přátelé poskytují, nemá s fair play vůbec nic společného. Zátopek to ovšem označil správně: to není důkaz síly, ale naopak, důkaz naprosté slabosti, strachu. Sovětské armády nás přijely okupovat proto, že sovětští představitelé mají neuvěřitelný strach z toho, že myšlenky svobody a demokracie, kterými jsme začali obohacovat náš socialismus, by mohly nakazit i jejich lidi. A zrovna tak lidi v Polsku, Maďarsku, NDR (Německá demokratická republika – pozn. autorky), Bulharsku. Jenže okupantů záměr, že nás zlomí, zdeptají, už dneska žalostně ztroskotal. Narazil na pevnou zeď odhodlání.
O tom všem hovořil Emil Zátopek ve svém televizním vystoupení. A nám bylo moc dobře, protože jsme věděli, že nemluví jenom za sebe, ale za všechny naše sportovce,“ píše se ve zprávě ZÁTOPEK v televizi.
Zdroj: dobový tisk – archiv autorky
