Článek
Vrcholilo u vídeňského soudu, v němž bývalá vězeňkyně figurovala jako svědkyně.
Osudný rok 1972
Sedmadvacet let minulost tiše, jak šelma na lovu, trpělivě našlapovala v zádech Franze Wunsche a Otto Grafa. Neměli o ní tušení. Nepřipouštěli si, že by se jim tak dlouho po válce připomněla! Když ucítila příležitost, zaútočila!
Dne 25. dubna 1972 oba bývalí příslušníci SS stanuli před vídeňským soudem, aby se zodpovídali ze svých zločinů spáchaných v koncentračním táboře Osvětim.
Vinu necítili. Jako by se jich proces netýkal. Lhostejně naslouchali výpovědím očitých svědků, bývalých vězňů. Obhájci obviněných mistrovským manévrováním, hrou se slovy, zesměšňováním věku a paměti svědků obžaloby předkládané argumenty popírali, vyvraceli, znevěrohodňovali.
Chladnokrevnost a naprostý nezájem o dění v soudní síni obžalované neopouštěly. Až do 25. května 1972. V jednacím sále usedl tentýž senát. Titíž obvinění. V 11:15 hodin došlo k výměně zapisovatele. Na jeho místo usedl Dr. Reinhard Sladko. Dveře jednacího sálu se otevřely. Kdyby v tom okamžiku zazněl výstřel z pistole nebo vybuchl granát, možná by nezpůsobil takový šok, jaký přivodil příchod další svědkyně obhajoby, rovněž bývalé vězeňkyně koncentračního tábora Osvětim.
Obviněný Franz Wunsch zkoprněl. Jeho dosavadní klid hraničící s netečností, byl rázem pryč. Ta, kterou po válce marně hledal, stála kousek od něj.
„Svědkyně Cipora Tahori,“ dolehl k němu hlas zapisovatele.
„Změnila si jméno. Vdala se,“ došlo Wunschovi.
„Žena v domácnosti, vypovídá…“
Zápis je strohý. Jak úřední lejstra bývají. Sem tam rukou opravený překlep. I po desítkách let, které uplynuly ode dne jeho pořízení, z něj čiší hrůza, kterou vězni nacistických lágrů prožívali. Vane z něj zlo, strach o holý život, odhodlání si ho za každou cenu, zuby nehty udržet. Peklo Osvětimi přežít.
„Na základě rasových zákonů jsem se v březnu 1942 dostala do Osvětimi. Zde jsem zůstala do ledna 1945…“
Pokračuje výčet komand, v nichž svědkyně pracovala, než se dostala do komanda bílých šátků.
„Onemocněla jsem tyfem. Franz Wunsch mi pomohl. Zachránil mne.“
Na otázku, zda Wunsch nebo Graf mlátili vězně, svědkyně odpověděla:
„Ano, slyšela jsem o tom pořád. … Dívky vyprávěly, že dnes je Wunsch nervózní, chodí po Lagerstrasse a mlátí kolem sebe.“
Popsala, jak obviněný Franz Wunsch zachránil její sestru, vytáhl ji od prahu plynové komory.
„Je vám známo, že Wunsch a Graf sloužili v krematoriu?“
„Mluvilo se o tom. Nevěděla jsem, co noční směny obnášejí. Vězni říkali, že oba v noci sloužili u krematoria. Později jsem se dověděla, co to znamená. Esesáci z našeho komanda sloužili u krematoria. Slyšela jsem o tom od spoluvězňů, avšak jména už sdělit nemohu.“
Na rozdíl od dalších svědků, kteří Wunsche ze spáchaných zločinů usvědčovali, Helenina slova spíše svědčila v jeho prospěch.
„Je Franz Wunsch vinen, že…?“
Třebaže se snažila na všechno, co v Osvětimi zažila zapomenut, nešlo to. Věděla, že se od spoluvězeňkyň lišila. Všechny její příběh znaly. Židovka a esesák. Znamení strašlivého hříchu!
„Život mi zachránil právě on. Svůj osud jsem si nevybrala. Prostě se to stalo. Takové vztahy bylo možné navázat pouze na takovém místě – na jiné planetě,“ nechala se slyšet později.
Když byl Wunsch vyzván, aby se k její výpovědi vyjádřil, povstal a sebevědomě prohlásil.
„Obrovská láska k Heleně Citronové mne zcela změnila. Díky jejímu vlivu jsem se stal jiným člověkem.“
Porota se sešla k jednání.
„Ist Franz Wunsch schuldig, in der Zeit vom Herbst 1942 bis November 1944 in Auschwitz-Birkenau…“
„Je Franz Wunsch vinen, že od podzimu 1942 do listopadu 1944 v Osvětimi-Březince se jednou týdně podílel na provádění vražd spáchaných v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau jako příslušník stráže a administrativního personálu SS, které byly spáchány z rozhodnutí nejvyššího říšského vedení v rámci tzv. „konečného řešení židovské otázky a politiky proti Polsku a Rusku, že se podílel na fyzické likvidaci osob převážně polského, ruského, židovského etnického původu tím, že je zplynoval kyanidem Cyklon B a dalšími prostředky s úmyslem je usmrtit, a to takovým způsobem, že jim způsobil smrt, že se přímo aktivně podílel na tom, že během hromadných vyhlazovacích akcí zajišťoval tzv. službu na rampě, tj. vyčerpané a pohybu neschopné osoby nakládal na čekající nákladní automobily, které oběti odvážely přímo do plynových komor a krematorií…“
Odpověď zněla:
„Ne!“
„Je Franz Wunsch vinen, že na podzim 1944 v Osvětimi-Březince s úmyslem zabít zasáhl proti asi dvacetiletému řeckému Židovi ze Sonderkommanda tím, že vystřelil z pistole a způsobil mu smrt?“
„Ne!“ odpověděli členové poroty.
„Je Franz Wunsch vinen…“
Na miskách vah se hromadily otázky viny a neviny. Jak je spravedlnost vyhodnotí?Převážily argumenty obžalovaného Wunsche a jeho obhajoby. Závěrečné rozhodnutí, které v soudní síni zaznělo 27. června 1972, bylo jednoznačné. Osvobozující.
Zdroj: Prozess Otto Graf und Franz Wunsch (Hauptverhandlung von 25. 4. – 27. 6. 1972); Verfilmungsbuch IV, Film – Nr.: 1092-1118; Sign. - Nr.: V441/1-31 bis V569/1-5; Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW); KZ-Gedenkstätte / Amt Neustadt-Glewe; Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, Nakladatelství Epocha, 2025
Poděkování adresuji Siegfriedu Sanwaldovi z Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW) z Vídně za vstřícnost a pomoc během studia spisů ze soudního procesu s bývalými příslušníky SS. A také za souhlas pořídit si jeho celou kopii do mého archivu.
