Článek
Jásot děsivě nefalšovaný. Ženy, muži, mládež, děti – všechny věkové kategorie lemují dlouhou cestu vedoucí k budově Führerbau. Vlajky s hákovými kříži, stráže předpisově vypjaté v pozoru. Vůdce sebevědomě stoupá do první patra a ocitá se v rámu dveří přímo proti monumentálnímu schodišti. Vstupuje do dřevem obložené místnosti. Za ním postupně další protagonisté aktu, který se do dějin zapíše jako mnichovská dohoda, kterou společně přijmou v noci z 29. na 30. září 1938.
Několikrát za sebou v budově mnichovského Dokumentačního centra pro dějiny nacionálního socialismu: minulost, současnost a budoucnost, která stojí hned za rohem, sleduji dobové záběry, zachycující samotný akt podepsání dokumentů a stěžejní signatáře: Nevilla Chamberlaina, Édouarda Daladiera, Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho.
Září roku 1938 se chýlí ke konci a s ním se blíží konec naší první republiky.
Podepsat, na listinách pečlivě vysušit inkoust… A je hotovo. Československo ve své stávající podobě přestává existovat.
Přihlížející Hermann Göring si spokojeně mne ruce. Září blahem. Nevím, na co v tu chvíli myslel. Snad, že Hitler konečně dostal co chtěl, že tohle je jen první krok k rozšíření říše…
O 85 let později
Je pátek třináctého, roku 2023. Vstupuji do téže budovy vyprojektované architektem Paulem Ludwigem Troostem a v letech 1933 až 1937 postavené v Arcisstraße 12. Stoupám tímtéž schodištěm, vstupuji do téže místnosti a s notně smíšenými pocity se rozhlížím potemnělým prostorem. Obtížně hledám slova, která by je vystihla nejpřesněji. Na jedné straně vděčnost za zpřístupnění, na straně druhé hrůzu z toho, co po podepsání dohody následovalo včetně faktu, jak moc mi tehdejší události připomínají současnost - válku na Ukrajině, Putinovu rozpínavost. Na dotíravou otázku, proč je lidstvo nepoučitelné, alespoň trochu uspokojivou odpověď nenacházím, a tak jen mlčky stojím uprostřed učebny A 105. Nad hlavou tentýž lustr, jako před pětaosmdesáti lety.
Nebylo snadné z Hochschule für Musik und Theater München (HMTM), která zde sídlí, získat povolení k návštěvě. Stalo se tak zásluhou vytrvalosti vedení Spolku pro zachování odkazu českého odboje. Původně stanovených deset minut podmíněných naprostým tichem, abychom nerušili vyučování, se nakonec protáhlo na zhruba půl hodinu.
Svobodu musíme bránit
S rozporuplnými dojmy opouštíme budovu. Spolu s námi generální konzulka České republiky v Mnichově JUDr. Ivana Červenková. Sestupujeme po schodech ke skleněné pamětní tabuli, v němčině, v češtině a slovenštině připomínající, co se zde před 85 lety odehrálo. Po položení věnce zpíváme hymnu. Československou! Kolemjdoucí se zastavují, aby zjistili, co se děje. Možná vůbec poprvé si všimnou nenápadné desky s nápisem ztrácejícím se na světlém pozadí.
„Tehdejší spojenci nás zradili. Nebyli jsme ani přizváni,“ připomněla generální konzulka a pokračovala.
„Na tomto místě si uvědomujeme, jak křehká demokracie je. Jak snadno lze svobodu ztratit. My žijeme v míru, ale na Ukrajině a v Izraeli se válčí. Nikdo nedokáže říct, co bude dál. Jak konflikty skončí. Právě tady, u této budovy si uvědomujeme, že nesmíme připustit to, co se zde před 85 lety stalo, jak nebezpečná politika appeasementu je.“
Mírové poselství musí být ještě hlasitější
Zdejší škola je místem setkávání lidí, myšlenek, umění a kultur. Komunitou „lidí z různých etnických, kulturních nebo sociálních prostředí, lišících se pohledem na svět, fyzickými a duševními schopnostmi, věkem, pohlavím, sexuální identitou a orientací. (…) mikrokosmem rozmanité globální společnosti. Je to prostor, ve kterém lze vyjednávat, využívat různých schopností.“ S cílem zachovat mírové soužití.
Téhož dne, kdy jsme v Mnichově pobývali, vyšlo prohlášení, v němž škola vyjadřuje hluboký zármutek nad „brutálními teroristickými útoky Hamásu na Izrael“.
„Odsuzujeme všechny formy terorismu a nelidského násilí. Naše myšlenky jsou s oběťmi a příbuznými obětí tohoto násilného činu a následného nepřátelství. Myslíme zejména na naše izraelské studenty a jejich rodiny, naše dlouholeté přátele v Izraeli a naši partnerskou univerzitu v Jeruzalémě…“
S odkazem na článek v deníku Süddeutsche Zeitung se škola připojila ke slovům jeho autora Daniela Barenboima:„Mírové poselství musí být hlasitější než kdy jindy.“
