Článek
Dva roky uplynuly od jejího napadení Ruskem a konec konfliktu, vyčerpávajícího nejen obyvatele zasažené země, v nedohlednu. Podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění si více než 70 procent Ukrajinců myslí, že je nutné bojovat až do konce, ať to bude trvat jakkoliv dlouho. Podobnou situaci už Evropa zažila. Drahnou dobu trvalo, než politici pochopili, že Hitlerově rozpínavosti nelze ustupovat do nekonečna, neřku-li se zlem se spojit. Nejen mnichovská dohoda, ale také vše, co jí předcházelo a následovalo, je nám (snad) dostatečným poučením. Cena za porážku nacistického Německa byla vysoká.
Nový směr země byl nalajnován
Je úterý 14. března 1939. Do Bratislavy se sjíždějí poslanci Sněmu slovenské krajiny.
Kolem poledne aklamací, tedy povstáním poslanců z místa, je rozhodnuto. Předseda dr. Martin Sokol oznamuje:
„… Sněm Slovenskej krajiny jako jediný kompetentní orgán politické vůle suverénního slovenského národa se usnesl, že je za samostatný slovenský stát.“
Sál hřmí nadšeným potleskem. Předsednictvo sněmu jmenuje vládu v čele s předsedou dr. Jozefem Tisem. Do křesla ministra vnitra usedá Karol Sidor, ministrem a zástupcem předsedy vlády se stává Dr. Vojtech Tuka… Po jejím jmenování členové skládají slavnostní přísahu.
Zatímco slovenští poslanci překypují dobrou náladou a neskrývají spokojenost s tím, že se konečně dočkali naplnění snu o vlastním státě, o pár set kilometrů dál, v Berlíně, na zvláštní tiskové konferenci Joseph Goebbels vybrané skupině německých a zahraničních novinářů oznamuje, co se v příštích hodinách stane.
„Dosavadní stav je neudržitelný. Zřejmě již zítra časně ráno říšskoněmecká vojska začnou obsazovat zbytek bývalého Československa.“
Hlavní velitel protičeskoslovenské operace s poetickým krycím názvem Märzwirbel - Březnový vítr, generál pěchoty Johannes Blaskowitz, podepisuje rozkaz s dramatickou výzvou.
„Vorwärts für Führer, Volk und Vaterland!“
„Vpřed za vůdce, národ a vlast!“
Prezident Hácha odjíždí z Prahy do Berlína. Nová slovenská vláda přijímá gratulace. K prvním, kteří nový státní útvar uznali, se zařadil papež Pius XII. O pár měsíců později, 24. října, slovenští katoličtí biskupové nechávají ve všech kostelích předčítat pastýřský list, velebící Tisův fašistický režim.
„Katolicismus a nacionální socialismus mají mnoho společného a pracují ruku v ruce za zlepšení světa.“
Jasněji se snad Jozef Tiso vyjádřit nemohl. Nový směr jeho země je nalajnován. Se všemi pozdějšími tragickými důsledky.
Dojde na vydírání s pohrůžkou
Středa 15. března. Patnáct minut po jedné hodině byli prezident Hácha a ministr Chvalkovský uvedeni do sálu, kde je čekají prominenti třetí říše: Adolf Hitler, Hermann Göring, Wilhelm Keitel a Joachim von Ribbentrop. Podle nacistických formulací má Hácha požádat vůdce a říšského kancléře o ochranu českých zemí. Hácha je zcela vykolejen. Hitler a další přítomní otřesenému muži vyhrožují. Dojde i na vydírání s pohrůžkou, že Praha bude bombardována. To už je příliš. Šestašedesátiletý prezident se hroutí a je povolán Hitlerův osobní lékař MUDr. Theodor Morell. Šokovanému a vystrašenému Háchovi píchne injekci na povzbuzení srdce. Když je ošetřen, československá delegace je pozvána k podpisu připravené deklarace. V tu chvíli se Göring přitočí k Háchovi.
„Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit tak krásné město, jako je Praha. Ale musel bych to udělat. Moje letectvo je schopno vykonat stoprocentní práci.“
Pár chvil poté prezident podepisuje prohlášení, že vůdce bere český národ pod ochranu říše.
Hitler je spokojený. Plány mu (zatím) vycházejí. Jeho sebevědomí prudce stoupá a dává to okatě najevo. Poznal to rumunský ministr zahraničí Grigore Gafencu, když na otázku, proč vlastně rozbil Československo, se mu 19. dubna 1939 od vůdce dostalo jasné odpovědi.
„Mám v úmyslu rozšířit Německou říši v jejích přirozených hranicích – a nic více. Jestliže jsem obsadil Čechy, nebylo to proto, že bych to dělal z radosti dobývat, ale proto, abych uvnitř německého prostoru neměl cizí a nepřátelský klín.“
Bolestivé jaro roku devětatřicátého
Jaro roku 1939 je pro český lid velice složité a traumatizující. Mnozí Češi postavení, v němž se země ocitla, dávají do souvislosti s dobou pobělohorskou. Nejdůležitější se zdá být národní přežití, byť za cenu přizpůsobení se. Kolik z nich si klade otázku: co udělám, jak se zachovám? Kolikpak lidí asi věří slovům Emila Háchy?
„Vůdce vyjádřil důvěru, že přes všechnu trpkost, kterou vpád a obsazení německou říší vyvolává, časem se dojde k poznání, že spolužití po celá staletí je oběma národům užitečné. Zanikne představa, že oba národy musejí proti sobě navzájem bojovat… Rozhodně Češi budou mít více práv, než sami dávali Němcům… Problém odnárodňování neexistuje, neboť pro Němce a nacionálně socialistickou ideologii je to pojem zcela cizí. Nepřejeme si žádné odnárodňování.“
Zdroj: Roman Cílek, Temné kouty XX, století, Nakladatelství ČAS, Řitka 2014; Archiv Památníku Terezín A 10962; Karel Richter, Dobývání domova, nakladatelství NOOS s. r. o., 2016; Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, Toužimský&Moravec, 2020; Z Odhodlání je nenávist k Rusům, říká zpravodaj, Právo 26. února 2024, str. 1+4
