Článek
Jak se dále v přehledu nejdůležitějších událostí (1912 a 1913) ve Velkém Zábavném kalendáři pro rok 1914 uvádí, „… 8. října r. 1912 začala Černá Hora… válku a přepadla Turky“. Dne 24. října 1912 vyšlo první číslo obrazového časopisu Válka. Články v něm zveřejněné potvrzují, že jakýkoliv nedořešený konflikt, jakékoliv špatné rozhodnutí ve sporu států a národů, vede k dalším ozbrojeným střetům. Můžeme to sledovat doslova v přímém přenosu v současnosti.
Na jaře roku 1912 se balkánské státy pod patronací Ruska sdružily v Balkánský svaz. Rozhodly se využít zhoršující se mezinárodní situace Turecka pro své vlastní cíle a rozdělit si jeho evropské území mezi sebe. V zemích svazu měla válka podporu obyvatelstva. Vnímalo ji jako završení národně osvobozovacího boje.
Podle zmíněného časopisu diplomatická akce velmocí, směřující k urovnání konfliktu, byla od samého počátku nešťastná, jelikož na spojené balkánské státy působily především nátlakem, aby je odvrátily od válečné akce, nicméně odmítly převzít přímou záruku za rozsáhlé reformy, které byly stanoveny již na berlínském kongresu z roku 1878, ale posud nebyly provedeny.
„… velmoci poukazovaly na nutnost reforem, ale neodhodlaly se rázně proti Turecku vystoupiti… Turecko i za nynějšího ústavního režimu ukázalo se prostě neschopným zavésti v zemi pořádek a poměry, vyhovující evropské civilisaci. Spojencům tu nezbývalo než zasáhnouti do řešení balkánské otázky zbraněmi.“
Černá Hora, která „nejvíce trpěla vzpourami a hrůzami ve svém sousedství, učinila počátek, vypovědivši Turecku válku dne 8. října a zahájivši hned nepřátelství“.
Princ Petr Černohorský výstřelem zahajuje válku na Balkáně
Evropští turkofilové byli, jak z podrobného zpravodajství časopisu vyplývá, ve svých očekáváních zklamáni. Porážky, které turecké hlavní moci na východním bojišti připravili Bulhaři, je dokonale zaskočily, jelikož byli přesvědčeni o její nepřemožitelnosti. O Bulharech se vědělo, že „jsou … národem, který v posledních desetiletích houževnatě budoval armádu a že tudíž budou Turkům nebezpečným protivníkem. … netušilo se, že hned prvním rozmachem projeví takovou převahu… A ještě méně se očekávalo, že také Řekové a Srbové dosáhnou tak velkých úspěchů“.
Nevýhodou pro Turky byl mj. fakt, že sice válčili ve vlastní zemi, avšak nikoliv s tureckým obyvatelstvem. Bulhaři, Srbové a Řekové, obývající kraje válečného jeviště, byli úhlavními nepřáteli tureckých utiskovatelů. Zčásti uprchli z turecké armády a přešli ke svým soukmenovcům, z části se k nim připojili jako dobrovolnické sbory. Především však byli rozenými zvědy a průvodci vojska, které do země vpadlo.
„Turci měli proti sobě nejen útočné armády, nýbrž i obyvatelstvo vlastní země, které v těchto armádách vidělo své toužebně očekávané osvoboditele.“
Na morálce a hromadné demoralizaci tureckého vojska se podílela i nedostatečná organizace zásobování, dokonce hlad, který spolehlivě dokáže zlikvidovat morální síly jakéhokoliv celku. Ve vojsku převládl duch vzpoury. Nejhůře si počínali ti, kteří byli určeni k hlídání železnice. Když se přiblížila bulharská jízda, turečtí vojáci a důstojnici odhodili zbraně a vrhli se na vlak. Když v jednom z vagonů spatřili válečné zpravodaje, pobouřeně volali: „Ti křesťané mají chléb a my nemáme nic!“
Počátek a konec turecké moci v Evropě
Hlásá titulek v č. 7 časopisu Válka ze 7. listopadu 1912.
„Krví založená turecká říše hyne v krvi. … V literatuře, umění a vůbec v kulturním směru … projevili osmanští Turci úplnou netečnost; byla to rasa válečníků, neboť jen válkami mohla býti dobytá říše udržována a všechno úsilí směřovalo jen k nabytí a zachování moci.“
Současně časopis varuje před hrozbou války evropské. Připomíná, že Balkán byl odedávna pokládán za nebezpečné ohnisko, z něhož se může „rozlétnouti požár po celé Evropě, a také nynější převrat mocenských poměrů na Balkáně hrozí způsobiti evropský konflikt nedozírných následků“. Následující měsíce ukázaly, jak prorocká to byla slova.
Turecká vláda byla nucena evropské velmoci požádat o zprostředkování příměří. Uzavřeno bylo 3. prosince 1912. Dne 16. prosince byla v Londýně zahájena mírová jednání. K nejdůležitějším otázkám budícím rozpor patřilo osamostatnění Albánie a Jaderské moře. Mocnosti Trojdohody – Anglie, Francie a Rusko – se snažily zabránit konfliktu a podpořit mezinárodní rozřešení otázky srbských přístavů. Situace se komplikovala. Rozpor mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem ohledně přístupu k Jadranu stále hrozil vypuknutím vážného střetu obou skupin evropských velmocí. „… oficiosní tisk naznačuje, že Srbsko může hledati přístup k moři Egejskému, v čemž se mu nebude brániti, ale tím by Srbsko zasáhlo do sféry zájmů bulharských a řeckých, takže by byl přímo ohrožen balkánský spolek… Anglie a Francie … pracuje diplomaticky k tomu, aby otázka srbského přístavu byla zatím odložena a teprve po skončení války, aby se upravila mapa Balkánu za účastenství všech velmocí.“
Složitá situace opět potvrdila, že neexistují stálí a spolehliví spojenci a že zpravidla vítězí jen stálé a trvalé zájmy jednotlivých zemí a jejich politiků. V č. 52 z 21. března 1913 nakladatel Války sděluje, že jde o číslo poslední. Důvody, které k tomu vedly, se záhy ukázaly jako mylné.
„Slavná osvobozovací válka balkánských spojenců proti Turecku chýlí se ke konci… Zbraněmi bylo již mezi válčícími stranami rozhodnuto… proto ujímají se evropské velmoci prostřednictví, aby sjednaly mír na Balkáně, který má přispěti také k uklidnění v Evropě. Slovo budou míti nyní především diplomaté…“
Situaci na Balkáně však přiostřil spor spojenců o rozdělení dobytých území. Konflikt přerostl do druhé války. Skončil drtivou porážkou Bulharska. Mírová smlouva byla uzavřena v Bukurešti 10. srpna 1913. Následná destabilizace regionu vedla k fatálním sporům mezi velmocemi, což nepřímo přispělo k vypuknutí první světové války.
Zdroj: Velký Zábavný kalendář pro dům i rodinu na obyčejný rok 1914. Roční kniha zábavná a poučná pro město i venek, díl III., vydalo Nakladatelství a umělecká knihtiskárna J. Steinbrener, majitelé Jan a Rupert Steinbrener, c. a k. dvorní knihtiskaři; časopis Válka roky 1912/1913, zodpovědný redaktor Jaroslav Vlad. Otto
