Článek
Nedávno mi věnovala knihu Vytěsněná elita: Zapomenutí učenci z Německé univerzity v Praze od Petra Hlaváčka a Dušana Radovanoviče. Přibližuje osudy významných židovských osobností, z naší národní paměti zcela vymazaných. Pojednává rovněž o Maximilianovi Adlerovi (České Budějovice 1884 - Osvětim 1944), jejím váženém předkovi. Uznávaném klasickém filologovi a univerzitním profesorovi.
„… studenty byl milován jako vynikající pedagog, jenž strhával svými skvělými přednáškami,“ uvádějí autoři.
Na nátlak nacisticky orientovaných kolegů byl počátkem roku 1939 přinucen z Německé univerzity odejít. Nabídku profesury v USA odmítl, jelikož v Českých Budějovicích měl nemocnou maminku, kterou nechtěl opustit.
Po vzniku protektorátu a vyloučení židovských dětí ze všech stupňů škol, pro ně organizoval tajné „bytové semináře“, sháněl učitele, koordinoval výuku a organizoval zkoušky. V roce 1943 byl deportován do ghetta v Terezíně, kde se v rámci židovské samosprávy stal vedoucím referátu vzdělávání mládeže. Podílel se na organizaci kulturního života včetně pořádání divadelních představení, koncertů, přednášek, jazykových kurzů i sportovních akcí. Na podzim 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde byl 16. října téhož roku zavražděn.
„Jsem vděčná autorům, že knihu o takových osobnostech, k nimž patřil i můj předek, napsali,“ oceňuje jejich práci dr. Peterová.
Maximilian Adler, zavražděn v Osvětimi
„Neboj se, Norinko, já tady na tebe čekám…“
Když jsem Zuzanu Peterovou poprvé slyšela vyprávět příběh její maminky a babičky, běhal mi mráz po zádech.
„Moje maminka chodila do základní školy, měla hodně kamarádek, ale snad největší a nejvěrnější byla Norinka: tříletá fenka. S ní si prý rozuměla nejvíc. V pražském vinohradském bytě spolu trávily spoustu času. Když moje maminka musela psát do školy úkoly nebo se učit, Norinka jí seděla u nohou, hřála ji a vždycky spokojeně usnula. Odpoledne, po splnění školních povinností, spolu zamířily do blízkého parku. Honily se po cestičkách, maminka házela míček, Norinka ho vždy našla a rychle přinášela. A když šel kolem třeba nějaký pejsek, hned se k nim přidal, a to pak teprve byla legrace!“
Jednoho dne se všechno změnilo. Začalo to stěhováním.
„Moje babička svou dceru vyzvala, aby si sbalila nejmilejší hračky a pastelky. Odpoledne přijel soused, všechny věci naložil a vyrazili do nového bydliště. Stěny promáčené, vzduch čpěl vlhkem. Všude plno cizích lidí.
S těmi budeme bydlet. Víš přece, že my, Židé, nesmíme mít vlastní byt, dostalo se mé mamince vysvětlení. Za pár dnů ji zaskočila další zpráva. Nebude chodit do školy, Hitler to Židům zakázal. Maminku zajímalo, kdy zase uvidí své kamarádky.
Neboj se, Ester už ode dneška do školy taky nesmí a Jana není Židovka, té se zákaz vůbec netýká, ta bude chodit dál. Určitě se hned doví, co se s vámi dvěma stalo, mávla rukou moje babička.
Dívenka si bezradně sedla ke stolku a chtěla se podívat do učebnice. Právě dnes měli její oblíbené počty. Den se pomalu loudal a ona se těšila na odpoledne, jak se s Norinkou proběhne. Dala jí obojek, když vtom se na prahu dveří objevila maminka.
Zakázali nám odpoledne chodit ven. Smíme až k večeru a jen na hodinku. A ještě něco: dobře si zapamatuj, že nesmíš chodit po chodníku, ale pod ním. Jako auta, upozornila dcerku.
To nevadí, Norinka půjde dál nahoře, po obrubníku, já klidně dole. Hlavně, že budeme spolu, uzavřela holčička.
Ještě se jí dostalo upozornění, aby si nikdy na cestu ven nezapomněla vzít sáčko s Davidovou hvězdou. Jinak by měla potíže. Moje maminka se nenechala zaskočit. S dětskou naivitou a nevědomostí poprosila, zda by hvězdu nemohla dostat i Norinka na obojek. Prý, aby na obrubníku vypadala jako generál.“
Dny šly jeden za druhým. Každý z nich mamince a babičce Zuzany Peterové a ostatním Židům přinášel další a další nařízení. Už nemohli z rádia poslouchat oblíbené písničky ani pohádky. Všechny přijímače museli odevzdat. Nakupovat chodili do vzdáleného obchodu a jen v určitou povolenou hodinu. Jídla pro Židy bylo čím dál méně.
„Jednoho dne přišla moje babička za mou maminkou s moc vážnou tváří. Moje milovaná holčičko, promluvila pomalu. Buď hodně statečná. Dnes odpoledne musíme vzít Norinku a odevzdat ji Němcům. Už s námi nesmí žít. Moje maminka se nezmohla na jediné slovo. Odpoledne, se slzami na krajíčku, šly na místo, kde se zvířátka Němcům musela odevzdat. Když přišla k pultu, za nímž seděla německá úřednice, pořád Norinku držela v náručí.
Norinko, špitla do jejího sametového ouška, ty se vrátíš, protože já na tebe budu pořád čekat. A pak dostaneš toho největšího plyšáka, kterého budeš chtít…
Poté, den co den, postupně odcházeli maminčini příbuzní. Tety, babička, strýčkové, tak jako Norinka – do neznáma… S nadějí, že se jednoho dne vrátí. Kromě mé maminky a babičky se nevrátil nikdo. Všichni byli zavraždění ve vyhlazovacích táborech…“
