Článek
„Kdo tě sem přinesl? Co se s ním stalo?“
Jednu z nich, Raju Tobiškovou (23. 6. 1927-12. 12. 2010), jsem naposledy viděla někdy počátkem roku 2009. Její laskavá tvář se mi vybaví pokaždé, když usednu k počítači. Už šestnáct let mám na pracovním stole dva kusy žuly z mauthausenského lomu, které mi rok předtím, během jeho návštěvy dala na památku.
„To abys na mě nezapomněla.“
Do dlaně mi je položila nedlouho poté, co nedaleko brány smrti hladila obrovské kameny tvořící stěny pevnosti a se slzami v očích šeptala:
„Kdo tě sem na zádech přinesl? Co se s ním stalo?“
Balvany mlčely. Nechávaly ji napospas truchlivým vzpomínkám, uhánějícím desítky let zpět. Třebaže v lágru strávila „jen“ dva měsíce, po zbytek života ji pronásledovaly. Vyprávěla mi, jak se sem dostala transportem z koncentračního tábora Ravensbrück. Coby patnáctiletá, rozená Raisa Osypenko z Port Katunu, byla zavlečena do Německa a totálně nasazena.
„Do Ravensbrücku jsem byla transportována na základě nevinného textu v dopise. Na podzim 1944 jsem ho poslala bratrovi. Ten byl totálně nasazen v Berlíně.“
Aby ho povzbudila, napsala, že „i pro něj jednou vyjde sluníčko“.
„Nejubožejšími tvory v koncentráku byly ženy.“
Tuto větu jsem z úst mužů, bývalých vězňů, slýchávala pokaždé, když jsem spolu s nimi do některého někdejšího tábora přijela.
„… Jako jeden z mála jsem měl možnost vidět zblízka osud žen, které na sklonku války byly z Ravensbrücku a jiných koncentračních táborů narychlo dopraveny do Mauthausenu…“ vzpomínal v roce 2009 Josef Klat, bývalý mauthausenský vězeň č. 13 110.
„Stály za prádelnou a po skupinkách asi padesáti byly postupně nahnány do „koupelny“. Musely se svléknut do naha a ve vedlejším sprchovém sálu se postavit před „holiče“, kteří je tupou břitvou nebo žiletkou oholili v podpaží, kolem přirození a některým dokonce oholili hlavy.“
Ochlupení zbavená místa ženám zednickou štětkou namočenou v karbolu potřeli. Ponižující procedurou musela projít i Raja. S děsem v očích se svěřovala se vzpomínkami na příjezd do Mauthausenu.
„Stála jsem asi v těchto místech, kde jsme teď, když kolem zrovna projížděl vůz plně naložený mrtvolami. Trčely z něj na kost vyhublé ruce, nohy… Musely jsme se podrobit osobní prohlídce. Na kousku pytle od cementu jsem měla napsanou modlitbu. Provázela mě po celá léta mého věznění v německých kriminálech. Věděla jsem, že nic náboženského v táboře mít nelze. Papírek jsem schovala do ponožky a modlila se, aby vše dobře dopadlo.“
Měla štěstí. Těsně před ní osobní prohlídky skončily. Modlitbu „dochovala“ do konce války.
Muži se snažili ženám život ulehčit
Po vyfasování košile a kalhot ženy zamířily do bloků. Většina se ocitla v blocích 16 až 20, které byly hned po jejich příchodu od mužské táborové části odděleny zdí. Baráky, které sloužily maximálně pro tři stovky vězňů, najednou musely pojmout 1200 žen. V každém z pěti bloků. Devět záchodových míst pro tak velký počet nemohlo stačit.
„Muži se snažili jim život ulehčit, jak jen se dalo,“ vyprávěl před lety v místech, kde se ženy ocitly, rovněž bývalý vězeň Míťa Čeřenský.
„O vlastní vůli vyjmuli betonové desky mezi bloky, které zakrývaly žumpu a umožnili tak její přímé používání.“
Pro nedostatek místa byla část vězeňkyň ubytována v barácích pro dobytek a ve staré tovární budově, hned vedle kamenolomu. Bez oken, bez sociálního zařízení. Jídlo se tam nosilo po nechvalně známých 186 schodech smrti ve várnicích a na dřevěných nosítkách.
„Jídlo… Ve skutečnosti šlo o řídký odvar z několika kousků žluté řepy a jeden chleba o váze 1200 gramů pro čtyři až šest žen! Nezřídka rozdrobený a plesnivý,“ zanechal svědectví Josef Klat.
V Amstettenu zahynuly i české vězeňkyně
Ženy musely tvrdě pracovat. Od března do dubna byly nakomandovány do nedalekého Amstettenu, železničního uzlu, k likvidaci následků spojeneckých náletů. Odklízely sutiny, pohřbívaly mrtvé… Během jedné šichty, při opětovném bombardování, zahynuly také české vězeňkyně. Po několika vyčerpávajících dnech se přeživší vrátily do hlavního tábora „na zotavenou“. Bylo jim řečeno, že za dva až tři dny se vrátí do Amstettenu. Stalo se však něco nevídaného. Postavily se na odpor. Když se dostavil velitel tábora Franz Ziereis, tehdy sedmnáctiletá Raja před něj předstoupila a prohlásila: „My do Amstettenu nepojedeme. To nás raději za živa upalte.“
Snad, že esesák cítil blížící se konec války a říše, poslal ženy pracovat do táborového zahradnictví.
Dokud jim to zdraví dovolilo, jezdili se do Mauthausenu památce svých předků, kteří zde zahynuli, poklonit i jejich potomci.
Zpět do SSSR nechtěla
Sovětská občanka Raja se v táboře spřátelila s československými vězni. Po osvobození s nimi odjela do Čech, kde se jí ujali manželé Stránští, rovněž vězni koncentračních táborů. Do SSSR se vrátit nechtěla. Už v té době věděla, jak Stalinův režim jedná s těmi, kteří padli do německého zajetí a válku přežili. Získala československé občanství, vdala se a založila rodinu. Pravidelně se zúčastňovala setkání mauthauseňáků, jak si bývalí vězni říkali.
Zdroj: Národní Osvobození č. 7/2009, str. 7; osobní poznámky z cest do někdejšího KT Mauthausen, Gusen a Ebensee
