Článek
Zaujala mne diskuse pod ním.
„Na Thielbeku byl můj otec a přežil.; Na Thielbecku bylo cca 8 000 lidí a nezachránil se prakticky nikdo, protože to byla nákladní loď a z podpalubí nebylo možno utéct. Z Cap Arcony se vězni dokázali dostat okénky z kajut (takto se zachránil E. F. Burian a též můj děda), nebo se zachraňovali skokem z paluby.“
Předchozí věty mne přiměly k zamyšlení. Nejen proto, že jsem potomkem příslušníků druhého odboje, že má teta Božena Kopová díky solidaritě spoluvězňů přežila i pochod smrt.
Otazníky zůstávají
Todesmärsche! Pochody smrti! Evakuační transporty, jak je cynicky označili nacisté. Ke konci druhé světové války křižovaly Evropou. Kdo spočítá, kolik údajná evakuace zmařila lidských životů? Kdo stanoví míru utrpení, jímž vězni vyhnaní na cestu se smrtí v zádech, museli projít? Lze vůbec jednotku běd určit? Definovat číslem? Spousta otázek. Málo uspokojivých odpovědí.
Válka, jejíž konec si v květnu připomínáme, sice skončila porážkou Hitlerova Německa, nicméně další otazníky zůstávají.
Kdo byl vítěz? Kdo poražený? A nebo, z lidského pohledu, vítězů nebylo? Rovněž vítězové přišli o rodiny, domovy, o všechno… To přece nemůže být vítězství v pravém slova smyslu.
Neméně nutkavá je otázka další. Kdy vlastně válka končí?
Posledním výstřelem? Posledním padlým? Podepsáním bezpodmínečné kapitulace? Nebo snad posledním osvobozeným vězněm nacistického koncentračního tábora? Posledním rozsudkem vyneseným nad válečnými zločinci? Posledním svědectvím bývalého vězně lágru? Či obnovením rozbombardovaného města, vzkříšením obyčejného všedního života? Možná končí až návratem domů posledního válečného zajatce.
Co když válka skončí, až zemře poslední pamětník a vzpomínky na prožité hrůzy zapadnou prachem let? Až se rány na duši pozůstalých, vdov, sirotků, potomků zacelí? Zhojí se někdy?
Lze si rozumně vysvětlit, zdůvodnit proč někdo přežil a jiný byl zavražděn? Proč osud rozhodl jasně a nekompromisně. Někomu život! Někomu smrt!
Kolikrát jen si lidstvo přísahalo?!
Léta plynula. Také druhou světovou válkou zničená Evropa se postupně stavěla na nohy. Naplněna horečným úsilím z trosek znovu vybudovat vypálené vesnice, vybombardovaná města. Vdechnout jim nový, a hlavně lepší život, v němž pro ozbrojené konflikty už nikdy nebude místa. Nikdy víc! Kolikrát jen si to lidstvo přísahalo?! Zůstalo, jako už v dějinách mnohokrát, pouze u nesplněného přání, u planých slibů. Čas odnášel vzpomínky na hrůzy koncentračních táborů, nacistických věznic a káznic… Na krvavé střety na frontách. Otupoval paměť.
Zapomenout. Pro mnoho lidí se zapomnění stalo zaklínadlem. Paměť jednotlivce, paměť národa. Bývá ošidná. Zapomenout především na to, co jsme kdy jako jednotlivci i jako národ udělali špatně. Vymazat vše, za co bychom se měli stydět. Někdy člověka vede touha prožitou bolest minulosti z mysli vygumovat navždy v naději, že mu to - možná - ulehčí život.
Máme právo zapomenout?
Jsem přesvědčena, že nikoliv. Minulost se nám totiž vrací. Jen v pozměněné podobě.
Imigranti tonoucí v moři, teroristické výbuchy, bezpráví, vraždění, mučení, násilí, rasismus, braní rukojmí… Ale také koncentrační tábory. Vzpomeňme například na občanskou válku v bývalé Jugoslávii v 90. letech 20. století. Na řádění Islámského státu. Nelze opomenout válku mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás. Dějiny lidstva jsou stále plné konfliktů, svárů, nářků. Kolik slz ještě musí být prolito, než se poučí z tragických zkušeností předchozích věků, předchozích generací?
Na podzim roku 2022 jsem navštívila Sobibor a Treblinku. Do míst nasáklých bolestí, nevýslovným utrpením, končícím smrtí nevinných obětí s naší skupinou tehdy přijelo hodně dětí ve věku 12 až 16 let.
„Nemohou nás tady zasáhnout něčí rakety?“
V okamžiku, kdy se naše nohy dotkly půdy bývalého nacistického vyhlazovacího tábora, se ozval mladý hlas, zjevně vykolejený blízkostí hranice s Ukrajinou. Země, v níž múzy už dlouho zarytě mlčí. Ostatně, proč by promlouvaly? V rachotu zbraní by jejich hlas stejně nebyl slyšet. S plnou silou na mne tehdy dolehla vážnost i šílená absurdita situace. Nedaleko odsud, jako už mnohokrát v dějinách, vinou nezodpovědných politiků zase umírají lidé. Mezi nimi i děti. Ve válce, ohrožující existenci jiného národa. Budoucnost Evropy. Možná i světa. Jak dlouho ještě válka potrvá? Kdo ví?
Nezbývá než s Marlene Dietrich konstatovat, že hory peněz se vynakládají na bomby, rakety a na smrt… Stále! Kdy to skončí?
„Die Antwort, mein Freund, weiss ganz allein der Wind.“ Odpověď, příteli, zná jen vítr.“
