Hlavní obsah
Lidé a společnost

„Nejednou jsem brečela do polštáře,“ svěřila se vdova po Otmaru Kučerovi

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Z rodinného alba A. Kučerové

Tento snímek měla Alexandra Kučerová obzvláště ráda.

Obvykle zůstávají ve stínu slavných manželů. K výjimkám patří Alexandra Kučerová. Do konce života se zasazovala o zachování památky nejen milovaného muže, ale také dalších čs. příslušníků RAF.

Článek

Věrně stála po boku velitele 313. čs. stíhací perutě RAF Otmara Kučery. V dobrém i ve zlém. V časech, kdy ho po návratu do vlasti tehdejší poválečný režim pronásledoval. Než se 24. června 1944 s Alexandrou Olmerovou, jak se za svobodna jmenovala, pracovnicí ústředí Čs. Červeného kříže v Londýně, oženil, musela s rodiči zvládnout obtížnou cestu do Velké Británie. Následně projevit nemalou dávku odvahy.

Začátky byly hrozné

Dostat se přes kanál La Manche, který byl v té době už zaminován, nebylo nijak snadné. Vyžadovalo to výdrž, kuráž i notnou dávku štěstí.

„Z Rotterdamu jsme s rodiči ve dvou rybářských člunech vypluli 29. prosince 1939. To jsou zdejší vody mimořádně bouřlivé. Než jsme dorazili do Liverpoolu, strávili jsme na moři nekonečných dvacet osm hodin. To jsem ještě netušila, jak tvrdou zkoušku mám před sebou,“ vzpomínala Alex, jak jsem ji směla oslovovat, před devatenácti lety v brněnském Air Café.

Prezident Edvard Beneš v Londýně sestavoval vládu a hledal muže hovořícího stejně dobře anglicky jako česky. Kdosi si vzpomněl na Alexandra Olmera. Začal tedy pracovat v prezidentské kanceláři. Rodina zůstala v Londýně. Jenomže co s patnáctiletou dcerou?

„Anglicky jsem tehdy uměla sotva tři věty. Proto mne poslali do dívčí internátní školy pojmenované po Janu Ámosi Komenském – do Comenius Girls School – daleko od Londýna.

Začátky tam byly hrozné. Nejednou jsem brečela do polštáře. Dívky ve třídě mne ignorovaly a smály se mi. O existenci Československa neměly ani ponětí. Znaly akorát anglické kolonie a Francii. Nevzdávala jsem se, brala jsem mapu a ukazovala, kde má vlast leží. Kde je Praha.

Hodně mi pomohlo, že ředitelka školy, miss Holroyd zařídila, abych mohla chodit na všechny hodiny angličtiny, které ve škole probíhaly. Snad vůbec nejtěžší byly víkendy. Holky jezdily domů a já v pokojíku pro pět zůstávala sama. Starala se o mne kuchařka a učitelka, která právě měla službu. Jedna z nich, miss Hayes, učitelka klavíru, si mne oblíbila. Jakmile zjistila, že umím zpívat, učila mne anglické písničky a já ji na oplátku naše české. Jednou na besídce, na niž přijeli také moji rodiče, jsem zpívala ˛Ta naše písnička českáʼ a ˛Bodejť by vás vy mládenci čerti vzaliʼ. Všem se to moc líbilo. Dívky mne pak na víkendy začaly zvát k nim domů.“

S některými si Alex dopisovala do smrti.

„Ruku líbám, milostivá paní.“

Po půl roce se vrátila do Londýna. Anglicky už mluvila dobře. Tatínek chtěl, aby si ještě udělala kurz těsnopisu a psaní na stroji. Nastoupila tedy do školy v centru města, nedaleko Russell Square. Po jeho absolvování pročítala inzeráty a hledala volné pracovní místo.

„Nechtěla bys pracovat pro Červený kříž?“ zeptal se dcery jednoho dne tatínek.

„Ve výtahu jsem jel s paní Hanou Benešovou. Potřebovala by do kanceláře nějakou mladou dívku mluvící česky i anglicky.“

Alexandra nastoupila do kanceláře a rovněž obsluhovala telefon.

„Madam Benešová byla čestnou předsedkyní Červeného kříže. Předsedkyní byla Slovenka Paulína Tóthová, která koncem války zahynula v letadle, které se zřítilo. Paní Benešová byla moc milá dáma. Ráda na ni vzpomínám,“ s úctou v hlase vyprávěla Alex.

„Dokonce měla signál, když jsem obsluhovala tu telefonní ústřednu: ˛Haló, haló.ʼ

A já jsem odpovídala: ˛Ruku líbám, milostivá paní.ʼ

˛Vy jste mě poznala?ʼ

A já na to: ˛Ano, já jsem vás poznala.ʼ

Paní Benešová z toho měla radost.“

Alexandra Kučerová se na okamžik zamyslela a pravila:

„Zajímavé, taková doba uplynula a je to všechno jako včera.“

Zdroj: Veškerá fakta v článku použitá pocházejí z mých poznámek, které jsem pořídila coby zástupkyně šéfredaktora čtrnáctideníku Národní Osvobození, orgánu ČSBS, při opakovaných setkáních s Alexandrou Kučerovou. Všechny příspěvky, v minulosti zveřejněné na stránkách zmíněného periodika, vznikly na základě jejího vyprávění poté, co mne v roce 2005 k sepsání jejího příběhu a příběhu jejího manžela sama vyzvala. Tehdy mi ke zveřejnění nabídla i několik rodinných fotografií.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz