Článek
Když jsme se před lety na její podnět v Brně v AIR Café na Zelném trhu sešly poprvé, na úvod našeho seznámení přede mne položila svatební fotografii a zdůraznila, jak moc pro ni den, kdy se s Otmarem vzali, znamenal.
Byla skvělou vypravěčkou. Ráda a s úctou na Alex, jak jsem jí směla říkat, vzpomínám. Její příběhy, které by vydaly na román, mám dodnes v živé paměti. Hluboce mne zasáhlo, když se 21. dubna 2018 se na sociálních sítích objevilo následující oznámení.
„Přátelé, dnes dopoledne jsme obdrželi velice smutnou zprávu o úmrtí paní Alexandry Kučerové. Tato šarmantní a energická dáma byla vdovou po našem slavném stíhači Otmaru Kučerovi – S/L 313. RAF a držiteli DFC. Dlouhé roky byla naší pravidelnou zákaznicí a štamgastkou, její historky a zážitky z válečného Londýna nám dodnes znějí v uších. Paní Alexandro, nikdy na Vás nezapomeneme!!!!!!“
Zadržovali je až do Vánoc
Když těsně před okupací tatínek Alexandry Olmerové, jak se jmenovala za svobodna, za věrné služby dostal nabídku na udělení britského občanství včetně návrhu opustit vlast, neváhal.
„V srpnu v devětatřicátém jsme byli na dovolené, když tatínek dostal telegram, vyzývající jej k okamžitému návratu do Prahy. Mně tehdy bylo patnáct. Naše rodina se odebrala na britské velvyslanectví. Řešení našeho odjezdu se poněkud protáhlo, a tak se stalo, že ráno 3. září se od jeho brány ozvalo bouchání. Byli to Němci. Vypukla válka, do níž vstoupila i Anglie. Němci pracovníky zastupitelského úřadu sebrali. Totéž se stalo Němcům v Anglii.
Ocitli jsme se v německém zajetí. Nejdříve nás odvezli do Vídně a asi po deseti dnech na odlehlé místo do německé vesnice Bad Essen i Osnabrücku, kde nás internovali. Tady nás drželi do Vánoc. Na Štědrý den, v osm hodin ráno, jsme se dozvěděli, že jedeme do Anglie. Přivezli nás na holandské hranice. Holandsko ještě nebylo okupováno. Podle seznamů nás doslova osobu za osobu, tedy s pracovníky německého velvyslanectví v Anglii, měnili. Vzpomínám si, jak jsme jeli do Rotterdamu, kde nás v hotelu Atlanta čekala sváteční večeře. Po těch německých eintopfech to bylo něco úžasného. Pečený krocan. Dala jsem si jen hrníček kakaa a pomeranč.“
S odstupem času Alexandra o tomto dramatickém období vyprávěla s lehkostí a s humorem. Hrůzu, kterou coby dospívající dívka tehdy zažívala, brala s nadhledem.
Cesta do Anglie vyžadovala notnou dávku odvahy. Kanál La Manche byl v té době už zaminován. Z Rotterdamu vypluli 29. prosince, tedy přesně v čase, kdy jsou zdejší vody hodně bouřlivé, ve dvou rybářských člunech.
„Vlny byly v prosinci obzvláště vysoké. Museli jsme obeplout celou jižní Anglii, takže na vodě jsme strávili dlouhých dvacet osm hodin. Nakonec jsme dorazili do Liverpoolu, kde nás pracovníci Červeného kříže pohostili šálkem teplého čaje a sušenkami.“
Nedlouho poté mladinkou Alexandru čekala další, neméně tvrdá zkouška.
Zdroj: Veškerá fakta v článku použitá pocházejí z mých poznámek, které jsem pořídila coby zástupkyně šéfredaktora čtrnáctideníku Národní Osvobození, orgánu ČSBS, při opakovaných setkáních s Alexandrou Kučerovou. Všechny příspěvky, v minulosti zveřejněné na stránkách zmíněného periodika, vznikly na základě jejího vyprávění poté, co mne v roce 2005 k sepsání jejího příběhu a příběhu jejího manžela sama vyzvala.
Přísně tajné č. 5/2020, str. 95-109; Přátelé, – Air Cafe (aircafe-brno.com) https://hosting.photobucket.com/images/u314/erding/pozvanka_deska-03.jpg
