Článek
„Für Juden gibt’s kein Wetter!“
„Pro Židy žádné počasí neexistuje!“
Odsekl při jedné inspekci Himmler příslušníkovi SS, namítajícímu, že je příliš velká zima, než aby dívky pracovaly venku. Těžko by dozorce otevřeně přiznal, že ani jemu se do mrazu nechce. Ač teple oblečeni, ač nasyceni, jsou dozorci dlouhým pobytem pod holým nebem zvůli počasí vystaveni stejně jako vězeňkyně. Jejich agresivitu vůči nim to umocňuje.
Ženy jsou na tom daleko hůř než věznění muži. Spoře oblečené, slabé jako mouchy – 300 gramů chleba na den. K tomu kousek sýra nebo salámu, vyrobeného bůhví z jakého odpadu. Bez možnosti dodržet hygienu. Ve smradlavých hadrech. Trpí kašlem, horečkou, plivou krev. Přicházejí o zuby. Umírají. Na apelu. Při každodenní galejnické práci. Tiše v noci. V barácích s podlahou z udusané hlíny.
Snem se stala Kanada
Dostat se do lepšího komanda, na práce pod střechou. Pro většinu sen nesplnitelný. K vytouženému patří komando Bílých šátků, pracující v Kanadě. V místě, kam vězni odnášejí všechno, co si lidé na cestu do lágru vzali s sebou. Však se mu za to dostalo ironického označení: nejlépe vybavený obchodní dům v Evropě. Na komando se upnula také Cipora Tahori, v té době Helena Citronová. Netrpělivě čeká, až některá z dívek umře a bílý šátek zůstane bez majitelky. Pak stačí maličkost. Na uvolněné místo se nepozorovaně vetřít. Je jen otázkou času, kdy se dočká. Zvrácené přání? Vlastní život za smrt někoho jiného? Ve světě, z něhož sem přišla, by smrt kamarádky vyvolala slzy a smutek. Tady se však zubatá stala křesadlem naděje na přežití.
„Zítra ráno se postav mezi bílé šátky. Jedna vězeňkyně umírá. Rána sotva dožije,“ šeptá spoluvězeňkyně Heleně a nenápadně jí do ruky vsune šátek vytoužené barvy.
Po apelu, s bílou pokrývkou hlavy, šťastně spěchá k místu, kde se řadí dívky pracující v Kanadě. Některé si vetřelkyně okamžitě všimly. Mlčí. Nejedna se do třídírny dostala stejnou cestou, na jakou se teď hodlá vydat Helena. Neudají ji. Třebaže všechny moc dobře vědí, že když to praskne, bude trest za její troufalost tvrdý. Ten nejtvrdší. Předchozí majitelka šátku je však minulostí. Pro živé je mnohem důležitější, co bude dnes, zítra, pozítří… Sobecké? Možná. Ale v bitvě, v níž je sázkou nejvyšší to nejcennější, co mají, vlastní život, platí jiná pravidla. Drsná. Nesmlouvavá.
Hlavu vzhůru, hruď vypnout, nedat najevo, že jsem se sem vetřela. Helena věrně napodobuje vězeňkyně, směřující do Kanady. Sotva však vyšly za bránu, ozval se hlas nečekaného udavače. Klap, klap, klap… Dřeváky rytmicky buší do betonové cesty a nemilosrdně hlásí: Ta sem nepatří, ta sem nepatří… Proboha, ostatní mají boty! Uvědomí si Helena, ale už je pozdě. Vyzout se nestihne.
„Jak ses sem dostala? Co jsi zač?“ řve kápo Rita.
„Häftling číslo 1971,“ odrecituje šokovaná vetřelkyně a nastaví odhalené předloktí s vytetovaným číslem.
K smrti vystrašená odevzdaně s ostatními míří k třídírně.
„Do kanceláře!“ žene ji kápo ke službu konajícímu esesákovi.
Vejdou. Za stolem sedí obávaný SS Unterscharführer Franz Wunsch.
„Hlásím, že häftling 1971 se sem dostala ilegálně,“ odsekává Rita rázně.
„Jak jste to zjistila?“
„Dřeváky…“ ukáže kápo, bývalá ravensbrücká vězeňkyně, odsouzená za loupežná přepadení, na Heleniny nohy.
Wunsche se bojí Helena i Rita. Co na tom, že ta druhá je kápo. Trest hrozí oběma. Rozhodnutí, jak s nimi naloží, je pouze na něm.
„Od zítra makáš v močálu!“ oznámí Heleně.
„S vámi si to vyřídím později,“ hodí chladný pohled na kápo Ritu.
Močál znamená jistou smrt!
Tahle skládka mrtvol a popela je symbolem zaručené smrti! To vědí všechny. Helena Citronová nechtěla tak moc. Jen pracovat pod střechou. V teple. Kdo nezažil, nemá právo ji soudit, že vlastní život chtěla vykoupit smrtí spoluvězeňkyně. Nenesla na ní vinu! Ji zabil osvětimský vražedný systém!
Po celou službu kápo Rita horečně přemýšlela, jak uniknout trestu. O polední přestávce přišla k dívkám.
„Která z vás umí zpívat? Která tančit?“
„Přihlaste se!“
Odpověď? Užaslé ticho.
„Helena, Helena umí zpívat,“ vyhrkne kterási.
„Umíš?“ otočila se na ni kápo.
„Ne!“ špitne.
„Zpívej, zpívej!“ hučí do ní dívky v obavě, aby na její odmítnutí nedoplatily také ony. Nemíní ji do močálu následovat.
Kápo Rita a spoluvězeňkyně, vyděšené z hrozby smrti, Helenu zpívat přinutily. Rita byla spokojená. Díky Heleniným pěveckým vlohám si možná vlastní kůži zachrání. Kulturním představením, zorganizovaným pro SS Unterscharführera Franze Wunsche, Heleně Citronové svitla naděje na život. V tu chvíli však netušila, jak její úchvatný pěvecký výkon časem zásadně jejich vztah změní. Jí, židovské vězeňkyně a příslušníka SS.
Zdroj: Prozess Otto Graf und Franz Wunsch (Hauptverhandlung von 25. 4. – 27. 6. 1972); Verfilmungsbuch IV, Film – Nr.: 1092-1118; Sign. - Nr.: V441/1-31 bis V569/1-5; Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW); Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, Nakladatelství Epocha, 2025
