Článek
Začátkem května 1939 za ním přijíždí kurýr z Ameriky.
„Edvard Beneš otevřeně prohlásil, že začíná boj proti okupantům a že je třeba mu pomáhat také doma,“ oznámí.
Preissig jedná rychle. Okamžitě k sobě do bytu svolává schůzku přátel a informuje je o prezidentově poselství.
„Je čas uvažovat o řádné ilegální organizaci, která by měla nejen tisk, ale také zbraně, aby v případě revoluce nebo povstání, k němuž jistě dojde, jakmile vypukne válka v Evropě, byla připravena.“
„Mistře, vy věříte, že v případě války by u nás opravdu vypuklo povstání?“ ptá se Jan Týml.
„Jsem přesvědčen, že se jako národ postavíme proti Němcům a dříve nebo později povstaneme. Věřím v armádu, v dobrého ducha českého vojáka. Ten tu je, zůstal tady. A také věřím, že Amerika pomůže, že je k pomoci připravena. Zrovna tak při své mamutí síle pomůže Rusko. Jakmile Hitler rozpoutá válku, bude poražen. Proto musíme být připraveni.“
Slova, pronesená s příznačnou preissigovskou rozhodností přítomné nenechávají na pochybách, že se události budou vyvíjet, jak předpověděl. Znají mistra dobře a vědí, že nemá ve zvyku plácat do větru. Každé jeho stanovisko je výslednicí rekapitulace ověřených faktů.
„Našla jsem lepší, a hlavně šikovnější švadlenu.“
Vojtěch Preissig svolává rodinu – dcery Yvu, Inku, Vojtku, švagrovou Vlastu Landovou, nejmladší sestru jeho ženy Ireny.
„Pan prezident již začal práci a vyzval nás k boji. Budeme psát do časopisu V BOJ. Musíme ho dostat do co nejširších vrstev obyvatelstva.“
Poslouchají vážně a soustředěně.
„Mám na Moravě známou, paní Minxovou z Kostelce na Hané,“ přeruší švagrův monolog teta Landová.
„Je to žena železničáře. Ta by nám s rozšiřováním časopisu mohla hodně pomoci.“
A protože také není zvyklá zahálet, okamžitě sedne ke stolu, chopí se pera a píše docela nevinný, čistě ženský dopis.
„Paní Minxová, našla jsem lepší, a hlavně šikovnější švadlenu. Mohla by vám ušít nové šaty. Přesně takové, jaké jste si vysnila. Přijeďte do Prahy. Zavedu vás k ní.“
Přijela 9. května. Teta ji vyzvedla na nádraží, odkud s ní jela pro Inku. Pak se všechny tři vypravily za Vojtěchem Pressigem.
„Promiňte, že jsem vás obelhala,“ začala se omlouvat teta Vlasta, jen co za nimi zapadly dveře Preissigova bytu.
„Nemohla jsem otevřeně napsat, proč vás do Prahy zvu.“
Bodrá Hanačka se nedá tak snadno vykolejit. Když jí Preissig vysvětlil, co by od ní potřebovali, ochotně na spolupráci přikývne. Bude dělat kurýra pro Moravu. Slíbila, že se V BOJ dostane rovněž na Slovensko. Jako manželka železničáře si poradí. A pak, na Moravě žijí dobří lidé, zapojí se určitě také. Podrobnosti domluví s Inkou, jejíž spořilovský domek se mění v konspirační místo, kde se odbojáři také scházejí. Střídavě u ní, střídavě u jejího otce.
„… propaganda za sebeurčení sudetských Němců byla jen záminkou.“
Vzpruhou a povzbuzením do další práce jsou pro Preissiga a jeho spolupracovníky slova pronesená prezidentem Edvardem Benešem na třetím kongresu amerických spisovatelů v Carnegie Hall, vysílaná krátkovlnnou stanicí WIXAL (100 KW), takže byla dobře slyšitelná také ve střední Evropě. Objevila se v čísle časopisu V BOJ, které vyšlo po 16. červnu.
„Nyní svět vidí, že propaganda za sebeurčení sudetských Němců byla jen záminkou. Je věru smutné pozorovat, jak vládnoucí režim i v Německu samém zneuctívá, ponižuje a vykořisťuje národ Goethův, Mozartův, Beethovenův – ano, národ vzácného hosta tohoto večera, velikého Němce Thomase Manna.
… Mohu vám podat lepší důkaz o skutečném vztahu Němců k československému národu než to, že největší německý spisovatel … Thomas Mann, se stal československým občanem, když byl zbaven občanství v Německu, a přesto pracoval v přátelských stycích s Masarykem a se mnou pro lepší budoucnost a lepší spolupráci obou těchto národů.“
Zdroj: Archiv Památníku Terezín A 10962; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017; za souhlas se zveřejněním fota děkuji Janě Bros Svobodové Šotákové
