Článek
Německé rodiny prchaly z Prahy
Seděli jsme u něj doma a on vyprávěl o konci války. Fronta se blížila. Napětí v Praze se stupňovalo. V 6 hodin ráno 5. května 1945 se z rozhlasu ozval hlasatel Zdeněk Mančal.
„Je sechs hodin.“
Třemi slůvky otevřel jednu z nejdůležitějších kapitol českých dějin - Pražské povstání. O několik hodin později gymnazista Zdeněk uslyšel Mančalův vzrušený hlas:
„Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko, aby ihned přišlo do Českého rozhlasu. Voláme všechno, co je české, esesáci zde vraždí české lidi…“
O rozhlas vypukl tvrdý boj.
„Onoho 5. května, někdy kolem poledne, jsem se vydal na Václavák. V té době se městem nesly zprávy, že právě toho dne s nácky a s okupací skoncujeme. Všechno tomu nasvědčovalo. Německé rodiny již několik dnů prchaly z Prahy, lidé zamazávali německé nápisy a němečtí vojáci se začali bát. Chodili ve dvojicích nebo dokonce ve skupinách. Mezi Pražany koloval vtip, že lidé bydlící ve vyšších patrech se budou muset vystěhovat, jelikož už z oken vidí frontu. Řada mých příbuzných byla za války nacisty pronásledována. Bylo tedy zcela logické, že jsem rozhodně nemohl chybět tam, kde TO mělo vypuknout. Pro mne před Národním muzeem.
Stál jsem se stovkami lidí na muzejní rampě. Vztyčovala se československá vlajka. Zpívali jsme naši hymnu. Náhle směrem k Muzeu padly první výstřely. Byli první mrtví. Rozprchli jsme se.
Vyrazil jsem ke Karlovu náměstí. U Novoměstské radnice jsem se trochu oklepal a vykročil nahoru Žitnou. Na křižovatce ke Štěpánské stála vyvýšená otevřená budka, z níž strážník řídil dopravu. Jakýsi chlapík tam zrovna řečnil, že nastal konec nacismu a že je tu osvobození. Zastavil jsem se a s ostatními pozorně naslouchal. Vtom kdosi vykřikl, že shora chce někdo hodit granát. Nahoře v okně jsme spatřili ruku s granátem. Takový ten typ s dřevěnou rukojetí. Nevím, jak jsem se ocitl u zdi domu. Pak se ozvala rána a z domu se sypalo sklo a omítka. Ten, co nás chtěl zabít a zmrzačit, špatně odhadl časovou pojistku a granát mu bouchl v ruce. Prý byl na maděru, říkali lidi.“
Sehrál jsem divadýlko
Cestou do Lucemburské ulice tehdy šestnáctiletý Zdeněk narazil na muže s trikolorou na rukávě. Něco podobného měl v klopě kabátu taky. V té době už měřil 183 centimetrů, takže byl zcela nepřehlédnutelný.
„Jsi vlastenec?“ houkl na něj chlap.
Přitakal.
„Tak poď se mnou. Zapíšeme si tě do jednotky.“
Tenkrát Zdeněk sehrál parádní divadýlko. Stál ve frontě s dalšími muži čekajícími na zápis. Každý se musel prokázat kenkartou. Těsně před ním odmítli mladíka, jelikož mu ještě nebylo osmnáct. Když přišla řada na něj, začal se šacovat, šmátrat v kapsách… Po „marném“ hledání drze prohlásil, že průkaz asi nechal doma. Měl kliku. Zapisovateli pomáhala mladá žena z jeho domu a ta se za něj zaručila.
A tak se stal povstaleckým benjamínkem. Příslušníkem jednotky Věrný pes.
Její složení bylo pestré. Sociálnímu a věkovému charakteru odpovídaly i diskuse, které její členové ve volných chvílích vedli. Týkaly se zejména cílů revoluce.
„Chápali jsme je jednoznačně jako národně-demokratické. Tím nejbližším byla očista Prahy od zbytků wehrmachtu, gestapa a známých kolaborantů. Organizovali jsme stavby barikád s cílem zabránit přesunu německých jednotek z jižních částí Prahy do centra. Starali jsme se o zásobování obyvatelstva chlebem a pečivem. Pomáhali při obraně rozhlasu, čistili Olšanské hřbitovy od skrytých záškodníků. Z té doby mi v paměti uvízlo i vysílání povstaleckého rozhlasu. Nejenom, že dal signál k zahájení povstání, ale také stále vysílal významné výzvy a pokyny povstalcům a obyvatelstvu. Zejména v prvních květnových dnech se ukázal jako nenahraditelný veřejný koordinátor. Tlumočil výzvy nemocnic, žádajících občany, aby přišli darovat krev. Sílu rozhlasu si okupanti moc dobře uvědomovali. Proto se o jeho ovládnutí sváděly těžké boje.“
Ke gardám se přidali i různí darebáci
Řeč přišla i na příslušníky revolučních gard, kteří pod hlavičkou povstání nezřídka rabovali. Zdeněk Čermák reagoval velice rozhořčeně.
„Ti, kteří šli do povstání s vlasteneckými úmysly, ti, kteří padli, NIKDY nerabovali. Osobně jsem se s tím v naší jednotce nesetkal. Skutečnost, že se k povstalcům později přidali, hlavně, když už bylo takzvaně po všem, různí darebáci, dobrodruzi a jim podobní, jak už to při takových dějinných zvratech bývá, nikoho nemůže zarazit.“
Nositel několika vyznamenání si především cenil těch za Pražské povstání. V roce 2002 mu tehdejší pražský primátor Jan Kasl coby přímému účastníku udělil Čestné uznání. Obzvláště pyšný byl na ocenění v podobě „drštkové“. Osobně mu ho udělil generál Karel Kutlvašr, hrdina od Zborova, vojenský velitel Pražského povstání.
„Po osvobození začínaly platit vojenské řády. Chystali jsme se na slavnostní nástup na Lobkowitzově náměstí. Cvičili jsme pořád dokola. Připadalo mi to zbytečné. Ostatní mi dost peprně dávali najevo, že jim to pokazím. Nastal krásný, prosluněný den. Vyfasovali jsme nové uniformy, trofejní – po německém afrikakorpsu. Seřazeni jsme byli podle velikosti, takže jsem stál hned v první řadě. Všude bylo plno lidí a také pěkných děvčat. Mávaly na mě a já se na ně zakoukal. Najednou přišel povel: ‚K poctě zbraň!‘ prošvihl jsem první dobu. Hrůza! Bylo to strašně vidět. Generál Kutlvašr vykročil přímo ke mně a začal mne pérovat. Chtěl znát útvar, hodnost, jméno.
‚Jsem jenom dobrovolník. Žádný voják,‘ hlesl jsem.
A kápl božskou:.'Za tři měsíce mi bude sedmnáct'. Generál mi uznale potřásl rukou.“
