Článek
„Rodiče najednou zjistili, že víra nepomáhá.“
„Nejen ta, ale také matematické nadání nás dětí nebylo k ničemu. Tatínek, chudý podomní obchodník, přebývající se svou rodinou v košickém sklepním bytě, žil ve strachu. Co bude zítra, pozítří… Jeho obavy brzo dostaly jasnou podobu. Přišel rok 1944. Z Košic bylo postupně ve 136 vlacích deportováno 11 tisíc Židů do Osvětimi. Mezi nimi i naši rodiče,“ začal vyprávět pohnutý příběh profesor Ing. Ludevít Végh, DrSc. z ČVUT Praha.
Nepřátelé dvou ideologií
„První paradox byl, že rodiče zahynuli v nacistickém koncentračním táboře Osvětim a bratr v sovětském lágru. Stali jsme se nepřáteli dvou ideologií. Bratr byl vlastně první obětí naší rodiny. Po dvou semestrech na Stavební fakultě brněnského Vysokého učení technického musel v roce 1939 před okupací Čech a Moravy prchnout na Slovensko. Jakmile se naskytla příležitost, vydal se v říjnu téhož roku sám přes Karpaty ilegálně do Sovětského svazu. Naivně uvěřil propagandě, že tam bude moci dál studovat. Teprve po více než šedesáti letech od jeho útěku jsem se dověděl, že zemřel v gulagu.“
Ani panu profesorovi život nepřipravil chvíle, o nichž by člověk mohl vyprávět s lehkým srdcem. V roce 1941 v Košicích, které tenkrát patřily Maďarsku, byla vydána vyhláška, podle níž židovští chlapci, ročník jednadvacet, měli putovat do pracovního tábora nucených prací, takzvaného munkatábora. Jeho osud byl zpečetěn.
„Přemýšlel jsem, jak z té hrozby ven. Znal jsem lékaře Dr. Sáse, a tak jsem šel hledat radu k němu. Potřeboval jsem, abych v den odvodu měl vysokou horečku. Na její původ se však nesmělo přijít. Píchl mi injekci z mrtvých tyfových bakterií, které způsobují vysoké teploty. Rodičům jsem nic neřekl. Teprve později v noci, s horečkou téměř 40 stupňů, jsem se tátovi přiznal. To je druhý paradox našich osudů. Bratr v sovětském lágru zemřel, jak mi nedávno sdělil jeden nepřímý svědek, na živé tyfové bakterie. Mě tytéž, jenže mrtvé, zachránily.“
Nedlouho poté se chlapec s talentem pro matematiku, pod falešným jménem, s vylhaným náboženstvím, „ztratil“ v ulicích Budapešti. Pracoval jako dělník v chemické továrně i jako elektrikář v tajném tunelu pod Dunajem. Ve dvaačtyřicátém jej však odhalili a poslali do munkatábora a na nucené práce do Karpat. Sílu mu tehdy dodávalo tajné studium matematiky po nocích. Kiepertovu matematickou učebnici Integralrechnung opatroval jako oko v hlavě. Dva dlouhé roky dřel v lágru, než se naskytla příležitost k útěku.
„V roce 1944 nás bylo víc, kteří získali falešný švýcarský ochranný pas. Pas bez žlutého označení. Mohl jsem tedy „zmizet“. Vlastně jsem nevěděl, jestli jsem jednal „moudře“. Řídil jsem totiž ilegální skupinu a chtěl jsem, abychom utekli společně. Nešlo to, a tak jsem ze solidarity zůstal s ostatními. Hromadně nás odvezli na Josefovské nákladové nádraží v Budapešti, s určením poslat nás v dobytčích vagonech do koncentráku. Právě na tomto nádraží se nám povedl společný útěk,“ prolomil po letech bariéru mlčení pan profesor.
Utíkali jsme jako o život
„Když máte gatě plné strachu, logika moc nefunguje. Nastupuje intuice motivovaná strachem. Jako na každém velkém nádraží i zde, asi šest až osm metrů od našich vagonů, stála mezi kolejemi pumpa na vodu. Těsně před naložením do dobytčáku jsme k ní s kamarády „ležérně“ vykročili, abychom oklamali stráže. Musely si myslet, že se jdeme napít. Všude kolem stály odstavené soupravy vlaků. Na povel jsme skočili pod nejbližší soupravu a utíkali jako o život. Než se stráže vzpamatovaly, byli jsme pryč. Hledat nás mezi tolika vagony bylo marné.
Až do osvobození Budapešti Rudou armádou jsme se ukrývali ve sklepích vybombardovaných domů. Teprve na konci naší anabáze jsme poslední úkryt našli v jedné budapešťské ulici, ve sklepní dílně. Na jejím konci, za naházeným haraburdím, v malém prostoru, byl náš úkryt. K přežití jsme potřebovali vodu. Jenomže vodovod byl na opačné straně místnosti. Potíž byla v tom, že prostor dílny byl po několika dnech označen za úkryt civilní protiletecké obrany. Nastěhovalo se do něj asi třicet lidí. Kdyby se o skrýši naší skupiny kdokoliv z nich dozvěděl, byl by to náš konec.
Každou noc jsme si do ní tajně museli donést deset litrů vody. Uchýlili jsme se ke lsti. Jako „oběť“ bombardování jsem zůstal mezi nastěhovanými vpředu. Pro kontakt jsme měli smluvený sotva slyšitelný signál, bez něhož mne skupina ukrytá v harampádí mezi sebe nepustila.
Po obklíčení Budapešti začaly Šípové kříže pročesávat každou ulici, každý dům. Muže, které našly, na místě zastřelily. Věděl jsem, kdy došlo na náš dům. Ze strachu jsem udělal něco, co jsem dělat neměl. Šel jsem, celý vystrašený, slepě ke svým do úkrytu. Skupina, snad instinktivně, vycítila smrtelné nebezpečí a na smluvený signál nereagovala. Došlo mi, že jsem udělal chybu a rychle jsem se v tichosti vrátil mezi lidi.
Náš sklep pročesán nebyl. Až po osvobození jsem se dozvěděl, že majitel domu, v němž jsme našli útočiště, byl vysoký funkcionář maďarských fašistů. Když ozbrojenci z Šípových křížů vpadli do nějakého domu, sebrali nejdříve jeho majitele, aby je „provedl“. Pokud jim v něčem lhal, zastřelili ho také. Jenomže tohohle, vzhledem k jeho postavení, zastřelit nemohli, a tak dům vynechali.“
Pár dní poté vojska obklíčená v Budapešti nedaleko od onoho úkrytu zastřelila sovětského parlamentáře. Následně Rudá armáda zaútočila a Budapešť osvobodila.
„Vylezli jsme ze skrýše i z ilegality. V našich životech nastal zlom. Najednou jsme byli svobodní.“
Zdroj: Poznámky pořízené z opakovaných návštěv u pana profesora, jemuž po osvobození Budapešti život „nadělil“ další paradox…
