Článek
„Vzdorovali jsme po svém. Jak to podmínky umožňovaly. Psychicky nám ohromně pomáhali spoluvězňové, kteří uměli hrát na nějaký nástroj,“ vyprávěl mi před mnoha lety bývalý politický vězeň Dachau Václav Balon.
Jako památku na sebe mi daroval Almanach Dachau. Vzpomínky vězňů, sepsané bezprostředně po válce, kdy je měli v živé paměti.
Komando zvané Lagermusik
Na podzim roku 1940 s transportem čítajícím asi tisíc na kost vyhublých vězňů, vypravených z koncentračního tábora Sachsenhausen, do Dachau přijel i kolínský kapelník Josef Ulc. Po měsíční karanténě se dostal na pracovní blok č. 10, kde většinu tvořili Češi. Tehdy v táboře existoval hudební kroužek, trpěný velitelem Egonem Zillem. Ten se rozhodl vytvořit táborový orchestr. V únoru 1941 vzniklo malé komando, zapsané jako Lagermusik, které pobíralo tzv. Brotzeit, tj. přídavek chleba.
Hudebníci se hlásili. Dokonce dostali povolení napsat si domů o nástroje. Orchestr posílili Češi Straka, Faltus, Přibyl, Broft, Sláma, Benák, Störzer a několik Poláků. Po válce Josef Ulc poskytl zajímavé charakteristiky mnoha z nich.
„Kalát, 20 letý, pocházející z Příbrami, trochu lehkomyslný, ale dobrý kamarád a dobrý hudebník. Měl pěkný hlas, výborně hrál na kytaru, bál se vší… Zemřel v roce 1943 v únoru na tyfus… Brát, v civilu dobře živený kancelista, 40 let stár, působí na Podkarpatské Rusi, horoval pro maďarské melodie… Dobře psal noty a viklaly se mu zuby. … Straka, příjmením ⹁Pepek námořníkʼ, silné tělesné konstrukce, 23letý… Bodrý Moravák z Rakvic, hrál banjo a počítal si palcem u nohy. V dechové hudbě tloukl „činele“. Dovedl si vždy ulehčit: „Ku..a-panenka…“ tím byl pověstný. … Sláma, 30letý učitel z Brna, dobrý hudebník, který si věčně stěžoval na smůlu. Svůj malinko větší nos nenechal nikdy v klidu. Říkával: „Hoši, nemluvte sprostě, není to hezké,“ ale sám často naštván mluvil, že by se starý mušketýr z 30leté války nemusel za to stydět ….Benák, 42letý vrátný z pražské staroměstské radnice, výborný klarinetista, věčně hladový, spravoval kněžím ve volném čase ponožky a rád vyprávěl o klarinetu, který zapomněl v lese pod smrčkem, když chodil za děvčetem.“
Všechno byl podvod
Na jaře orchestr čítal 28 členů. Z toho byli dva Němci, 14 Čechů, 10 Poláků a dva Rakušané. Když přibyly bicí nástroje a pozoun, byl sestaven orchestr, který měl šest prvních houslí, šest druhých, po třech klarinetech a trumpetách, po dvou violách, lesních rozích, saxofonech, po jednom violoncellu, kontrabasu, flétně, pozounu, akordeonu a klavíru.
„Byly nám povoleny zkoušky a každou neděli byl koncert v baráku, kde se jinak vyráběly dřeváky. … Hráli jsme slušně a proto velitel „lágru“ Zill, který nás často poslouchal, nařídil, aby „Lagermusik“ nastoupila vždy, když přijde nějaká návštěva neboli „Besuch“. Lager Dachau byl mateřským lágrem pro všechny tenkráte zřizované po celém Německu.
Do Dachau jezdilo mnoho inspekcí. Byli jsme nuceni všem těmto návštěvám vyhrávat veselé pochody a šlágry venku na „Apelplace“ před kantinou. A to bylo někdy 4 krát i vícekrát v týdnu. Poznali jsme to, když se začalo řvát po lágru: „Alles in die Baraken“ – „Lagermusik antreten“. Klavír a všechny nástroje byly na 29. později na 26. bloku, tedy hodně daleko od místa, kde se hrálo. Nohy od klavíru se vždy odšroubovaly i s pedálem, osm až deset kluků si hodilo celé křídlo na ramena a za pokřiku a nadávek „los – los“ utíkali jsme na místo. Tam jsme byli obyčejně přivítání nadávkami jako „blbí psi, sviňské hlavy, kreatury, psí svině“, často i tak sprostými nadávkami, které nelze opakovat,“ vzpomínal po válce Ulc.
„Návštěvy se střídaly. Jednou to byli SS vedoucí, generálové … jindy nějací ministři, herci, různé inspekce, vojáci, námořníci, lékaři a p. Návštěva vždy platila velitelství, kuchyni, revíru (nemocnici) a bloku č. 2 (Musterblok). Jinam se nešlo a jiného se návštěvě neukázalo, aby nespatřila trosky lidí, plné vší, špíny a hnisajících boláků. Když si prohlédli lágrové museum a kantinu (kde nic nebylo), zastavili se u nás jako u poslední atrakce, aby vyslechli veselé šlágry a tenkrát populární Valse „Melodia“, oblíbenou to píseň Zilla… Četli jsme vždy v Zillových očích radost, že se může pochlubiti návštěvě tím, co všechno vězňové mají: hudbu, zpěv, rozptýlení. V kuchyni návštěvě dali ochutnat jídlo ve zvláštním kotli uvařené, které jsme my však nikdy nedostali. Všechno byl podvod.“
Ve vzpomínkách Josefa Ulce je rovněž záznam o tom, jak se lágrová hudba muzicírováním snažila potěšit nemocné spoluvězně.
„Bylo to jediné, co chudáci dostali. Také když některý z blockpersonalu ⹁slavilʼ svoje narozeniny, naše hudba nikdy nechyběla. Obyčejně jsme zahájili Rosamundou (Škoda lásky) od našeho Vejvody, polkou, která byla v celém Německu a ve všech lágrech velmi populární. Tu pak jsme měli postaráno na týden o misku tuřínu, neb spařené zelí. To byla jediná výhoda vězňů, kteří byli členy lágrové hudby v Dachau.“
Zdroj: Almanach Dachau Kytice událostí a vzpomínek…, v roce 1946 vydal Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu
