Článek
Ruská ruleta na německý způsob!
Todesmärsche! Pochody smrti! Evakuační transporty, jak je cynicky označili nacisté.
„Chystá se evakuace,“ přitočil se k Heleně esesák Franz Wunsch.
„Nenechám vás bez pomoci,“ slíbil jí i její sestře.
Jeho varování se šířilo rychle jako lavina. Dívky, které pracovaly v Kanadě a měly tudíž přístup k šatstvu, v prázdných kotlích od polévky začaly pašovat oděvy a obuv. Boty, rukavice, teplé kabáty, kousky chleba, cukr… Braly všechno, co jim přišlo pod ruce.
„Podívej, co jsem přinesl,“ předával Franz milované Heleně ranec s teplým oblečením. Pro každou ze sester pár pevných bot. To bylo poslední, co pro ženu svého srdce udělal.
„Vracím se na frontu. Nevím, jestli přežiju. Pokud se situace nezmění a my válku prohrajeme, pomůžeš mi, když to budu potřebovat, jako jsem já pomohl tobě?“
Bylo mu jasné, že Německo prohrálo. Je otázkou týdnů, kdy kapituluje. Pak přijde zúčtování. Vítěz nebude mít slitování. O tom věděl své. Z východní fronty i z tohoto lágru smrti. Jedinou polehčující okolností byla spása Heleny a její sestry!
„Pomůžeš mi, viď? Jako já tobě?“ zopakuje ještě jednou.
Z lásky ke krásné mladé Židovce zavanula příchuť zištnosti.
„Spolehni se,“ ujistila ho Helena.
Věděla, že příslušníkovi SS Franzi Wunschovi vděčí za hodně. Za život svůj i život sestry Růženky. Něco za něco. Nic není zadarmo. Za všechno se platí.
„Pro Židy žádné počasí neexistuje.“
Himmlerova věta, kterou se tak rád oháněl Rudolf Höss, nabývá obludných rozměrů. Když se ženy řadily, byl jim sotva po kotníky. Teď v něm vězí po kolena. Po zuby ozbrojené a dobře oblečené stráže je pohánějí vpřed.
Sněhová nadílka, kterou kdysi jako děti nadšeně vítaly, se stala nechtěným darem přírody. Místy se závěje tyčí do výšky jednoho dvou metrů. Holé nohy vězeňkyň, nazuté do dřeváků, se do sněhu boří. Táhnou je blíž k smrti. Krok, druhý, třetí… Perou se s přírodním živlem. Čas a sílu přemýšlet co je čeká, nemají. Šance na přežití? Téměř žádná. Ženy se soustřeďují jen na to, aby se vůbec dokázaly hýbat. Hladové, pobytem v lágru zcela vyčerpané, se naposledy pokoušejí svést zápas o život.
Metr za metrem, kilometr za kilometrem se bílou tmou, jako přízraky z jiného světa vlečou zubožené postavy. Ty, které pracovaly v Kanadě, v níž se shromažďovalo vše, co si lidé s sebou na cestu do Osvětimi vzali, a stačily si obstarat aspoň polobotky nebo pár teplých ponožek, na tom jsou o maličko lépe než ženy, které takové štěstí neměly. Jakmile se některá zastaví, únavou klesne do závěje, esesáci ji na místě bez milosti zastřelí. Mrtvoly se hromadí. Cesta je jimi posetá. Ženy, které z tábora vyšly později, po nich šlapou. Už je to ani neděsí. Natolik otupěly. Nemají sílu je obejít. Dlažba z lidských těl. Když některá mrtvá na sobě má něco, co se dá použít - svetr, boty, ponožky, šálu, okamžitě se k ní jiná, zatím živá sehne a svlékne ji. Zákon džungle. Přežije nejsilnější, nejvytrvalejší, nejodolnější. Pro pietu, úctu k nebožkám tu místa není. Sníh se barví do ruda. Krev vytéká ze střelných ran. Závěje se mrazem mění v krvavou skluzavku. Ty, které mají víc síly, pomáhají ubožačkám, které už nemohou. Samy, na smrt unavené, slabé berou mezi sebe a násilím je táhnou dál do temnoty. Nutí je vytrvat, podlomenou vůli vydržet vzkřísit a zemdlené zachránit před zastřelením.
Promočené, na kost vymrzlé, hladové. Všechno, co mají na sobě, je odporně mokré. První noc na strastiplné cestě. Třebaže jim stráže dovolily zastavit se v jakémsi statku a ve stodole se uložit do slámy, zahřát se nedokážou. Vězeňkyně, které se do stodoly nevešly, musejí spát venku, na sněhu. V mrazu.
20. leden 1945
První skupina žen se dovlekla do města Wodzisław Śląski, nedaleko německých hranic. Dozorci je nahnali k nádraží, kde pod širým nebem přenocovaly. Následujícího dne k nim přibyly další vyčerpané skupiny, které pochod z Osvětimi zvládly. Železniční vagony bez střech se řadily jeden za druhým. Stráže do nich přinutily vězeňkyně nastoupit. Naložit musely i ty, které se zmítaly v horečkách či byly v bezvědomí. V uhelném prachu, pokrývajícím podlahu i stěny, ležely natěsnány na sebe. Marně vyčerpaný organismus nutily z těl vyškrábat kousíček tepla, jímž by se vzájemně zahřály. V některých vagonech se jich tísnila i stovka, takže mohly pouze stát. Bez jídla, bez vody, bez možnosti odskočit si, umýt se. Mnohé během jízdy zemřely. Živé jejich těla vyhazovaly ven. Neměly sílu se o ně jakkoliv postarat.
Transporty se vydaly různými směry. Do Gross-Rosenu, kde je velitel odmítl přijmout s odůvodněním, že tábor praská ve švech. Ze stejného důvodu je nevpustili do Sachsenhausenu. Další soupravy odjely do Ravensbrücku a Bergen-Belsenu. Koncem ledna se jedna skupina slovenských dívek z prvního transportu z března 1942, z Ravensbrücku dostala do tábora v Neustadt-Glewe. Jeho osvobození se dočkaly s příchodem vojsk Rudé armády 2. května 1945. Mezi nimi i Helena Citronová a její sestra Růženka.
Zdroj: Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, nakladatelství Epocha, Praha, 2025; Heather Dune Macadam, 999: The Extraordinary Young Women of the First Official Jewish Transport to Auschwitz, CITADEL PRESS, New York, 2019; Prozess Otto Graf und Franz Wunsch (Hauptverhandlung von 25. 4. – 27. 6. 1972); Verfilmungsbuch IV, Film – Nr.: 1092-1118; Sign. - Nr.: V441/1-31 bis V569/1-5; Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW)
