Článek
Už je to dávno, co jsem operní pěvkyni, sopranistku Libuši Domanínskou, v letech 1955-1990 sólistku opery Národního divadla v Praze, navštívila v jejím pražském bytě. Přátelská a laskavá žena mne nedlouho před svými osmdesátými narozeninami ochotně provedla bohatě prožitým životem. Dodnes na krásné chvíle, strávené v její přítomnosti, ráda vzpomínám a uchovávám kazetu s nahraným rozhovorem i soukromým koncertem, který mi dopřála. Zazpívala mi část Ódy na radost, z 9. symfonie Ludwiga van Beethovena.
Od narození pěvkyně, která vynikla ve Smetanových repertoárech, zvláště jako Mařenka či Krasava, zpívala v operách Dvořákových, např. Rusalku, i Janáčkových, pamětníci si jistě vybaví její důstojnou a mravně velikou Káťu Kabanovou, letos uplyne sto let.
Pěvkyně vyprávěla a já cítila, jak z ní sála obrovská životní síla, moudrost, ale také pokora. Zastavila se rovněž u těžké etapy – totálního nasazení. Ač její vzpomínky na protektorát, na otrockou práci nebyly radostné, nikoho za ně neproklínala.
„Celý život se držím hesla, že daleko větší štěstí přináší schopnost odpouštět. Pro vlastní pocit je to totiž nesmírně důležité.“
Byla tak vedena z domova.
„Také jsem to neměla lehké. Když jsem utekla z totálního nasazení, chytila mne německá kriminálka, poněvadž jsem, samozřejmě, jela bez povolení. Zavřeli mne a ta úzkost veliká, kterou jsem prožívala… Nevěděla jsem, co se mnou bude, jak dopadnu. … V nasazení jsem se také musela přizpůsobit. Posadili mne k velké mašině a během půl dne už jsem sama vyráběla velké šroubky. Napřed jsem pracovala u brusky. Pak mne přeřadili k vrtačce, protože jsem strašně plakala. Jak tam šla ta bílá voda, jak to u brusu stříkalo, opravdu jsem se bála, že ztratím hlas. Dostala jsem tam silné revma, ale brala jsem to tak, že to patří k životu, že je to zkouška, jestli se tomu poddám. Moji rodiče vždycky zdůrazňovali, že život se s námi mazlit nebude.“
Vrátila se domů, na svou svatbu a do rajchu se už nevrátila.
„To také byla napjatá situace. Nevěděla jsem, jestli mne nechytnou znovu. Bála jsem se, aby nezavřeli tatínka nebo manžela. Od listopadu 1944 až do konce války jsem se schovávala.“
Pomohli čeští četníci… a zpěv
Ti, kteří se z nucených pracích pokusili utéct, pokud byli dopadeni, zpravidla skončili v pracovně-výchovných nebo koncentračních táborech. Libuši Domanínské pomohli ti, od nichž by to tehdy možná člověk nečekal.
„Četníci mamince pokaždé řekli: Dneska k vám dojdeme hledat. Měla jsem čas zase utéct. Humnama k některej tetě. Tam se to dalo. Horší by bylo, kdyby mne chytili.
Když je člověk mladý, všechno vnímá jinak. Ale já jsem si vždycky říkala, nelituj se a vstávej, a to si říkám dodneška.“
Libuše Domanínská sjezdila celý svět. Vystupovala s nelehkým repertoárem. Zvláště na některá vystoupení vzpomínala.
„Ať to bylo kdekoliv na velkých scénách, dopad Janáčkovy hudby na publikum byl velký. Byla to zásluha autora a celého kolektivu, že jsme opravdu proráželi. Veškeré ty bariéry, které se staví mezi lidmi. Myslím, že by bylo báječné, kdyby nebyly a lidé, kdyby se sbratřili. Když jsem zpívala Devátou, přála jsem si, aby tomu tak bylo. Vždyť je to sen nejen naší generace, ale i našich otců. Všechny generace před nimi o tom snily. Jak se zpívá: Zástup lidstva sbratřen blíže, slyším van tvých křídel vát. Ten český překlad je trochu kostrbatý, ale já ho zpívala ráda.“
Při vzpomínce na mládí, dodala:
„Byla to zlá doba, válečná, ale my jsme se dokázali sjednotit.“
I v totálním nasazení.
„Při náletu jsem zpívala česky Dvořákovy Biblické písně. Všichni ztichli. Nešel proud, byla tma. A když se rozsvítilo, tak těm klukům rošťáckým tekly po tvářích slzy a měli sepjaté ruce. Říkávali mi, ty nás tím zpěvem zachraňuješ.“
