Článek
Stačí „maličkost“. V předchozí citaci zaměnit jména, země a rázem se ocitneme v současnosti. Potvrzují to mj. zprávy o jednání ministrů zahraničí USA Marca Rubia a Ruska Sergeje Lavrova v Rijádu v úterý 18. února 2025.
Trefně na ně reagoval historik, spoluautor knihy Dějiny Ukrajiny, profesor Jan Rychlík z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
„Tady všichni pořád jenom křičí mír. Přitom to, co se rýsuje, je nový Mnichov 1938 a kapitulace Ukrajiny. To rozhodně Rusko nezastaví.“
Draze zaplacený mír
„Nepustíme československé zájmy ze zřetele,“ ujistil Beneše Neville Chamberlaine.
Výsledek? Také on se pod mnichovský diktát podepsal. Po návratu do Spojeného království jej vítali jako spasitele míru.
„Myslím, že jsme udělali kus dobré práce,“ pyšnil se před novináři Daladier.
„Mělo by smysl dát pobít patnáct milionů Evropanů, abychom donutili tři miliony sudetských občanů, kteří se cítí být Němci, aby zůstali vázáni k Československu?“
Dne 30. září zdrcený Beneš konstatuje: „… Nemohu … navrhnout nic jiného než přijetí mnichovského ultimáta. Kdybychom nepřijali, znamenalo by to sice čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn.
… Vláda československá prozkoumala všechny podrobnosti mnichovského diktátu, jakož i okolnosti, které na něj měly vliv. Ve shodě s odpovědnými činiteli politických stran rozhodla usnesení čtyř velmocí přijmout. Učinila tak u vědomí, že je třeba zachovat národ a že jiné rozhodnutí v danou chvíli není možné.
Vláda československá, činíc toto rozhodnutí, protestuje zároveň před celým světem proti ujednání, které bylo učiněno bez její účasti.“
Bezprostředně po podepsání mnichovské dohody francouzské a britské ulice řvaly nadšeným jásotem lidí přesvědčených, že Daladier a Chamberlain svou vstřícností vůči Hitlerovi Evropě zajistili mír. Spousta lidí na Západě uvěřila Göringovu prohlášení pro jednu agenturu: „Státníci, kteří se shromáždili v Mnichově, dobyli velikého vítězství. A toto vítězství se nazývá mír.“
V nadšeném skandování davu nikdo neslyšel nebo ani nechtěl slyšet střízlivé hlasy britského tisku. Například Daily Telegraph se tázal: „Jaký jest tento mír? Nebyl zaplacen příliš draho?“
Vůdce liberálů sir Archibald Sinclair vyslovil varovná slova: „Moc a vůle německého diktátora nabyly převahy nad vůlí svobodného lidu v Anglii, Francii a Československu. Byla-li odvrácena válka, není tím ještě zajištěn mír.“
„Chlapík!“
Vojtěch Preissig, významný český grafik a malíř, který byl jako politický vězeň 11. června 1944 umučen v koncentračním táboře Dachau, tehdy konstatoval:
„Na potupné dohodě nesou vinu rovněž Spojené státy americké. Především zákulisní podporou mnichovské politiky. Američané jsou ve své většině dění v Evropě na hony vzdáleni.“
A to nevěděl, že 28. září 1938, den před odletem britského premiéra Chamberlaina do Mnichova, mu prezident Roosevelt poslal telegram s jedním slovem: „Chlapík!“
Také budoucí prezident USA Dwight Eisenhower, známý jako Ike, který byl v té době na dovolené v Denveru, na mnichovský diktát nahlížel poměrně smířlivě. Jeho syn John, který tam s ním byl, se o desítky let později svěřil.
„Otcova reakce byla prudká – velmi se hněval na premiéra Chamberlaina za jednání, při němž byly Hitlerovi odstoupeny československé pohraniční oblasti. Avšak na druhé straně se domníval, že i tato dohoda skrývá v sobě určitou naději: Hitler by mohl být zdiskreditován ještě dříve, než dostane šanci něco podniknout. Otec neměl sám žádnou moc, a tak si prostě myslel, že by to tak nějak mohlo být. … obsazení vaší země Hitlerem se setkalo u většiny Američanů s pokrčením ramen.“
Hitler si mohl spokojeně mnout ruce. Plány mu vycházely. Jeho sebevědomí prudce stoupalo. Poznal to rumunský ministr zahraničí Grigore Gafencu. Na otázku, proč vlastně rozbil Československo, se mu 19. dubna 1939 od vůdce dostalo jasné odpovědi.
„Mám v úmyslu rozšířit Německou říši v jejích přirozených hranicích – a nic více. Jestliže jsem obsadil Čechy, nebylo to proto, že bych to dělal z radosti dobývat, ale proto, abych uvnitř německého prostoru neměl cizí a nepřátelský klín.“
„Nechceme přijít o vlast!“
„Západní politici nechápou, že nám chystají Mnichov? Stejný jako zažilo Československo? Se všemi důsledky?“ položila mi zásadní otázku Ljuda, žijící v Charkově. Přátelíme se více jak šedesát let. Jelikož zemi po napadení Ruskem odmítla opustit s poznámkou, že vlast se v neštěstí neopouští, aspoň jí pravidelně volám.
Náš poslední rozhovor se nesl ve znamení zpráv, šířících se kolem Ukrajiny a jejího prezidenta.
„Nelíbí se mi, že Zelinskyj jako žebrák jezdí po světě a natahuje ruku. Na druhou stranu, co má dělat, když jsme ve válce!? Nechceme přijít o vlast. Ani on si to nepřeje. Zásadní význam má, že zemi neopustil. Je to pro nás veliká morální podpora. Novodobý Mnichov mír nepřinese. V konečném důsledku na něj doplatí minimálně celá Evropa.“
K tomu jsem neměla co dodat.
Zdroj: Archiv Památníku Terezín A 10962; V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; Místo míru se rýsuje nový Mnichov, upozorňuje historik | iROZHLAS - spolehlivé zprávy; Ivan Brož, Říkali mu Ike, Naše vojsko, Praha, 1988; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017
