Článek
Měli se naši předci bránit nebo ne? Jako trn v ráně v nás otázka hnisá po desítky let. Znovu jsem si to uvědomila v úterý 26. září v odbavovací hale Masarykova nádraží v Praze. Československá obec legionářská a Centrum české historie. o. p. s. zde uspořádaly každoroční setkání u pamětní desky věnované Čechům, Židům a protinacisticky smýšlejícím Němcům vyhnaným v roce 1938 z našeho pohraničí.
Nehodlám nikomu vnucovat svůj názor. Každý nechť si na položenou otázku odpoví sám. Jako potomek příslušníků druhého československého odboje se o to snažím také. Pokouším se té strašlivě době porozumět. Dávat fakta na pomyslnou misku vah. Archivní materiály jsou významným vodítkem.
Navzdory všemu a všem byla nálada v Československu výborná
Národ se chystal k obraně. „Nedáme se. Vlast ubráníme,“ psali vojáci na stěny vagonů a pevností. Jenomže v západní Evropě neměli pražádnou chuť pouštět se do nového válečného dobrodružství. Bylo snazší a pohodlnější hodit psovi kost. Ať se udáví!
Jak krátkozraké se toto řešení zanedlouho ukázalo! Psovi přece jedna kost nestačí. Dříve nebo později chce víc. A že si vlády Francie i Velké Británie samy zahrávají s ohněm, že hrají také o vlastní budoucnost, o bytí či nebytí svých národů, ve své nabubřelosti neviděly.
Britský velvyslanec v Berlíně Henderson svému ministru zahraničí Halifaxovi 27. září 1938 telegrafuje: „Je naléhavé, aby se československé vládě jasně řeklo, jaká je situace. Nic nemůže zachránit Československo před úplnou porážkou.“
Úder pod pás završuje Chamberlain osobním poselstvím Edvardu Benešovi. Je to spíše ultimatum, jímž silnější tlačí do kouta slabšího.
„Německý příkaz k pohybu vojsk by znamenal, že Čechy budou vojensky rozdrceny a nic, co by druhé mocnosti mohly učinit, neodvrátilo by tento osud od vaší země a národa. Toto zůstává skutečností, ať bude konečný výsledek případné světové války jakýkoliv.“
„Neusnášejte se na ničem, aniž by Československo bylo vyslyšeno.“
Žádá Edvard Beneš britského premiéra, který jej telefonicky informoval, že letí do Mnichova na schůzku s Hitlerem.
„Nepustíme československé zájmy ze zřetele,“ ujistil ho Neville Chamberlaine. Výsledek? Také on se podepsal pod mnichovský diktát. Po návratu do Spojeného království jej vítali jako spasitele míru.
„Myslím, že jsme udělali kus dobré práce,“ chvástal se další signatář dohody, francouzský předseda vlády Édouard Daladier, před novináři.
„Mělo by smysl dát pobít patnáct milionů Evropanů, abychom donutili tři miliony sudetských občanů, kteří se cítí být Němci, aby zůstali vázáni k Československu?“
Signatáři mnichovské dohody se mimo jiné usnesli, že vyklízení našeho pohraničí započne 1. října 1938 a skončí do 10. října, aniž by byla zničena jakákoliv existující zařízení. Dne 30. září zdrcený Beneš konstatuje: „Rozhodnutí je pro nás hrozné, ale není zřejmě jiného východiska. Ustupujeme přesile. Nemohu … navrhnout nic jiného než přijetí mnichovského ultimáta. Kdybychom nepřijali, znamenalo by to sice čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn. Tlumočím tím nejen názor svůj, ale i mínění zástupců politických stran. Připojí-li se k němu kabinet, budu považovat toto stanovisko za konečné.
Vláda československá prozkoumala všechny podrobnosti mnichovského diktátu, jakož i okolnosti, které na něj měly vliv. Ve shodě s odpovědnými činiteli politických stran rozhodla usnesení čtyř velmocí přijmout. Učinila tak u vědomí, že je třeba zachovat národ a že jiné rozhodnutí v danou chvíli není možné.
Vláda československá, činíc toto rozhodnutí, protestuje zároveň před celým světem proti ujednání, které bylo učiněno bez její účasti.“
Těžko, přetěžko zejména příslušníci československé armády přijímali mnichovský diktát se všemi jeho důsledky. Cítili se zrazeni. Jejich notně rozkolísanou důvěru v politiky, v sebe sama navíc ubíjel i pocit, že jsou vlastizrádci. Vždyť přísahali věrnost republice!
Bezprostředně po podepsání mnichovské dohody francouzské a britské ulice řvou nadšeným jásotem lidí přesvědčených, že Daladier a Chamberlain svou vstřícností vůči Hitlerovi Evropě zajistili mír. Spousta lidí na Západě věří Göringovu prohlášení pro jednu agenturu: „Státníci, kteří se shromáždili v Mnichově, dobyli velikého vítězství. A toto vítězství se nazývá mír.“
V nadšeném skandování davu nikdo neslyšel nebo ani nechtěl slyšet střízlivé hlasy britského tisku. Například Daily Telegraph se tázal: „Jaký jest tento mír? Nebyl zaplacen příliš draho?“
Vůdce liberálů sir Archibald Sinclair vyslovil varovná slova: „Moc a vůle německého diktátora nabyly převahy nad vůlí svobodného lidu v Anglii, Francii a Československu. Byla-li odvrácena válka, není tím ještě zajištěn mír.“
Zdroj: V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-1-rijna-1938-prijeti-polskeho-ultimata; Mobilizace 1938, Nakladatelství František Emmert, Brno 2015; Archiv Památníku Terezín A 10962; Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017
