Článek
Na kraji silnice stojí hospoda. V ní gazduje Jan Šoták se svou ženou Poluškou, dcerou a dvěma syny. Stavení je na dohled. Inka Bernášková zrychlí krok. Je jako malé dítě, které se nemůže dočkat, až vejde do chlebem a mlékem provoněné sednice.
Padly si do náruče.
„Zhublas, děvenko,“ Apolenčiny upracované ruce láskyplně tisknou drobnou Inčinu postavičku.
„A ty strašné kruhy pod očima,“ Apolenka otáčí Inku v náručí jako panenku na hraní.
„Dítě, dítě, vždyť jsi jako věchýtek.“
Vtom se otevřely dveře. Gazda. Zarazí se a nedůvěřivě si tu cizí ženu prohlíží.
„To je přece Irenka,“ čte otazník v manželových očích Apolenka.
„Naše Inka, od Vaňousů,“ uklidňuje ho.
„Nezlobte se, člověk dnes musí být opatrný, nesmí cizím věřit, ale vy jste naše,“ podává Šoták Ince drsnou upracovanou ruku.
Inka cítí teplo domova. Je mezi svými. Nezapomněli na ni.
„Já vám to tedy řeknu přímo, pane Šoták. Potřebuji vaši pomoc. To víte, že v Praze nesedím a nečekám na svobodu,“ vytáhne ze záňadří časopis V BOJ.
„Znáš ho, Apolenko?“
„Koho by napadlo, že to dělá naše Irenka,“ vydechne Šotáková.
„Kdepak. To dělá celá rodina.“
„Ani my nezahálíme,“ opáčí gazda a na chvíli zmizí v maštali.
„Podívejte,“ položí před ni jiný výtisk stejného časopisu.
„Potřebujete na druhou stranu?“ obrátí list.
„Já ne, jsou jiní, ohroženější. Bez vás se ale neobejdu.“
„Přiveďte ty lidi. Pomůžeme.“
Ode mne se nikdo nic nedoví
První polovina roku 1940. Inka se u Šotáků v Korytné objevila znovu.
„Potřebuji do Pešti.“
„V noci by to šlo, ale nejlepší bude, když to odložíme až na zítřek. Jest neděle, vyjdeme ráno, vezmeme si demižony. Půjdeme na minerálku, kyselku. Nikdo si nás ani nevšimne. Jen to vaše oblečení mi dělá starost,“ přejel gazda Inku pohledem.
„Nesmíme nikomu nic prozradit. Ani komu vás předám, jména, místa… Prostě musíte mlčet.“
„Buďte bez starosti, pane Šotáku, ode mne se nikdo nic nedozví. Ale vy také nesmíte nikomu nic říkat. Ani kdo jsem. Jde o věci velmi důležité a kdyby mne snad i chytli, tak co s takovou ženskou?! Zavřeli by mne a kdyby i zastřelili, zase nic, děti nemám, maminka a otec by si poplakali a řekli nakonec, zemřela v boji.“
Takhle po válce gazda Šoták popsal své setkání s Inkou Bernáškovou.
Dál si musíte poradit sami
Inka je zpět v Praze. Se sestřenicí Ninou tiskne časopis V BOJ. Vejde její muž Václav Dědina. Požádá o převedení na druhou stranu hranice. Chce vstoupit do armády, za svobodu vlasti, jíž skládal přísahu, bojovat se zbraní v ruce.
Je 9. duben 1940. Studený vítr zalézá pod kůži, nepříjemný vlezlý chlad se nemilosrdně cpe až do morku kostí. Nemohou zrychlit, aby se zahřáli svižnou chůzí. Tenhle „výlet“ vyžaduje opatrnost. Vtom se z houští vynoří postava. Gazda Šoták.
„Musíme k Dubinským Kopaninám. Vy pak odbočíte na známou trasu. Už jsi jí šla, Inko. Ľubině se vyhnete. Není tam bezpečno. Před ní, na rozcestí, vás počkají Drgoncovy dcery a ty vás dopraví až na nádraží do Nového Mesta nad Váhom. Dál si musíte poradit sami,“ uděluje instrukce.
„Slunce vystoupalo vysoko na vrch Lopeníku, přešli jsme hustá křoviska, která se táhnou od hranice Panského Hlubočka až k lesu Kadlečkové o celé délce vrchu stále po slovenské hranici, mezi obcemi Strání a Korytná. Vrch ten jest zván Vrata a to snad od toho, že uzavírá všechny tři doliny - Starý Hrozenkov, Bošáckou a Straňanskou. Sestoupili jsme od Horního Němčí ku Strání, došli k Horňáčkovi, kde jsem se s Irenou a s Dědinou rozloučil,“ líčil o několik let později Jan Šoták.
Doprovodil je na Kopaniny, rozloučil se a měl se k návratu.
„Už běžte, času není nazbyt,“ pobídl ty dva a s obavami pozoroval Inku. Cožpak může vydržet další pochod? Ukázal rukou směrem ke slovenské hranici.
Dál po starých a osvědčených pašeráckých stezkách pokračovali sami. Složitými cestami se dostali až do Budapešti, na francouzské velvyslanectví.
Zde Václav Dědina vznesl přání vstoupit do československé zahraniční armády nebo do Cizinecké legie. Tady živou Inku viděl naposledy.
Zatčena 21. září 1940 v Praze. Popravena v Berlín 26. srpna 1942.
Korytná nezapomíná
Dne 29. září 2023 Josef Klon, starosta Korytné, jménem obce Ince Bernáškové, rozené Preissigové udělil Pamětní list za statečnost a obětavost. O necelý měsíc později, 20. října, jej převzaly Iva Gaudesová, vedoucí sbírkového oddělení Památníku Terezín (na snímku vlevo) a její kolegyně Vladimíra Ficenecová. Rozšíří soubor četných fotografií a dokumentů o ženě, která za svobodu vlasti neváhala položit to nejcennější co měla – vlastní život.
Zdroj: Archiv Památníku Terezín A 10962; V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; VÚA-VHA, Sbírka DO
