Článek
Prý si ničeho neváží, zajímá ji pouze šmejdění po sociálních sítích a sbírání lajků… Nic nového pod sluncem. Jen odvěký generační střet.
O tom, jak se narozené dítě bude vyvíjet, jak se jednou bude chovat, se rozhoduje především v rodině. Ta je základem státu, byť to asi někomu zní jako otřepaná fráze. Hodně záleží na tom, zda je rodina funkční či nikoliv, jaký je mezi rodiči a dětmi vztah.
Opakovaně mi dala za pravdu loňská cesta do Polska. Během ní jsem spolu s dalšími účastníky, mezi nimiž byly i děti ve věku od dvanácti do šestnácti let, mj. navštívila vyhlazovací tábory Sobibor a Treblinku. Z iniciativy Spolku pro zachování odkazu českého odboje jsme si do Sobiboru přijeli připomenout 79. výročí povstání vězňů, které vypuklo 14. října 1943. Ze zhruba sedmi set z nich se tehdy zachránila hrstka. Třebaže se přežít podařilo jen několika desítkám z nich, je útěk považován za vůbec nejúspěšnější akci svého druhu, uskutečněnou v nacistických táborech smrti.
S vlajkou České republiky jsme stáli před prostými pomníčky, připomínajícími ty, jejichž životní kruh se zde uzavřel. Dvanáctiletá Anna Šulcová se stejně starými kamarádkami, Emou Vackovou, Annou Rajdlovou a Klárou Havlůjovou z drobných šišek sestavily věnec, do něhož vložily svíčky a poté dva kamínky z hory Říp. Cítily se poctěny. Jménem rodiny známé spisovatelky a psychoterapeutky Zuzany Peterové a jejího manžela, varhaníka Václava, desítkám členů jejich židovské rodiny, zavražděným právě tady, předaly pozdravy manželů, kteří na své předky nezapomínají.
Na cestu, na niž česká vláda věnovala 150 tisíc korun, se vypravily dobrovolně. Ema proto, aby si řadu věcí ujasnila. Aby pochopila, co se tu dělo. Annu Rajdlovou téma lágrů zaujalo. Chce o nich vědět víc.
„Je to tu strašně smutné,“ konstatují jednohlasně. Při pohledu na obrovskou plochu pokrytou kameny, která je o kus dál, zmlknou. Pod nimi leží popel zavražděných a ve vzduchu visí varovný otazník, který je trápí. Je lidstvo nepoučitelné?
V Treblince patnáctiletý Lukáš Vorlíček z kladenské průmyslovky, o rok starší David Vejražka z pražské průmyslovky a šestnáctiletý gymnazista z Kladna Matěj Gross k pomníku československých obětí pokládají další kamínek od manželů Peterových. Zapalují svíčku nejen za jejich i zde zavražděné příbuzné. Proč sem přijeli? Zajímá je, co se tady stalo? Otázky je nezaskočí.
„Na takové cesty s maminkou, od níž čerpám vědomosti, jezdím rád. Udělám jí radost a navíc se něco dozvím,“ odpoví Matěj.
„Hodina dějepisu je teorie. Když však stojím na místě jako je toto, minulost si plně uvědomím a více ji cítím. Ztotožním si ji s lidmi a to je pak o něčem jiném,“ říká David. Lukáše děsí představa opakujících se dějin. S obavami bere na vědomí, že nedaleko polských hranic se válčí. „Pro budoucnost země je nesmírně důležité informace předat mladé generaci,“ zdůrazňují otcové chlapců.
Památníkem kráčí Jitka Suchardová s patnáctiletou Lindou. Dcera se jí pevně drží za ruku. Maminka je bezpečí. Jistota domova. Obě si plně tento dar uvědomují. Současně je tíží poznání. O tohle zavraždění byli okradeni.
Dívenka nerozumí návštěvníkům, kteří si v expozici fotí vystavené artefakty. „Hledí na ně jen objektivem. Ale za každým je přece konkrétní člověk,“ zdůrazňuje naléhavě.
Masový hrob v Sobiboru, atmosféra Treblinky na ni působí víc, než zdejší muzea. „Lidé, kteří tady byli zavražděni, neměli šanci utéct, zachránit se. Hodně jsem se zajímala o tragické osudy Petra Ginze a Anne Frankové. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že po předcích máme i židovskou krev. Musím myslet na to, co bych dělala na místě Petra a Anne. Byli mými vrstevníky! Byly to vlastně děti nucené prožít nepředstavitelné hrůzy, než byly zavražděny. Mrzí mne, že se o tom moc nemluví. Dokonce ani ve škole ne. Někteří spolužáci tuto část dějin neberou vážně. Mám štěstí. Skvělou rodinu. Hodně si o minulosti povídáme, čteme knížky, díváme se na filmy pojednávající o té době. Tady jsem si uvědomila, o co bych válkou mohla přijít.“
Sečtělá dívka svou vyspělostí mile překvapí.
„Nás jako rodinu tyto cesty hodně upevňují. Tím, že máme společné téma, jsme si blíž,“ pootevírá své srdce.
Rovněž její o pět let starší sestra Barbora je krásným příklad rodinné soudržnosti a důsledné výchovy. „Můj dědeček z tatínkovy strany byl vězněn v Malé pevnosti Terezín. Prožil tam velké utrpení. Díky těmto cestám jsem blíž svým předkům. Třebaže je znám jen z vyprávění, zdá se mi, že jim rozumím a hlavně, že znám své kořeny. Hodně nás ovlivnil táta. Je moudrý. Zajímá se o politiku a dějiny. Sdílené téma nás jako rodinu semkne ještě pevněji. Jeden druhému se s důvěrou otevřeme. Našla jsem si tak i cestu k učitelům. Díky rodičům jsem se dějepis nemusela nijak zvlášť učit. Mnohé z témat jsem už znala z domova,“ nechává nahlédnout do rodiny.
Maminka Jitka její slova potvrzuje. „Obě naše dcery od malička hodně čtou. V Suchardovic rodině se vždycky kladl velký důraz na vzdělání. Z knížek dcery čerpají fakta. Ani sociální sítě je neminuly. Ovšem slouží jim pouze k hledání informací. Nejsou jejich konzumentkami. Díky tomu se obě zdokonalily v angličtině, v níž si často povídají. Jsem na ně pyšná.“
