Článek
Titulek článku Libora Mandíka - Hitler byl zpočátku Vídní nadšen, aby ji potom začal z duše nenávidět – hovoří jasně. Autor zmiňuje, že Hitler z ní odjel do Mnichova budovat kariéru, která málem zničila lidstvo samo. Dopad jeho nepřátelství rovněž pocítila Vídeň a s ní celé Rakousko.
Zlomový rok 1938
12. únor 1938.
Rakouský kancléř Kurt Schuschnigg směřuje do Hitlerova sídla v Berchtesgadenu. Co mu asi vůdce chce? Hlavou se mu žene ledacos. Skutečnost se však ukáže temnější než nejčernější myšlenka.
„… mých sedm požadavků. Očekávám jejich bezpodmínečné splnění.“
Schuschnnig je zaskočen. Zahnán do kouta.
„To nemůže být pravda!“
Nevěřícně civí na stručný, ve své lakoničnosti výhrůžně kategorický seznam. Leží před ním na stole.
„Legalizace rakouských nacionálních socialistů. Propuštění jejich soukmenovců zatčených po nezdařeném pokusu o převrat v roce 1934. Jmenování rakouského nacisty Arthura Seysse-Inquarta ministrem vnitra…“
Schuschnigg pohlédne na svůj německý protějšek. Odmítavě kroutí hlavou. Nehodlá ultimátum, seznam není ničím jiným než důrazným požadavkem, podepsat. Do krajnosti rozčílen odjíždí.
„Na odpověď počkám tři dny.“
Hitlerova slova se kancléři zatím svobodné země rozprskla o záda.
O několik dní později se rakouští nacisté dočkali amnestie. Ve vládě došlo ke změnám. V duchu Hitlerových požadavků. Další nároky však kancléř Schuschnigg odmítl.
„O otázce nezávislosti země nechám vypsat referendum,“ oznámí.
„Pokud to uděláte, pošlu k vám vojsko!“ Hitler otevřeně hrozí intervencí.
Výsledek hlasování by byl nejistý. Pohrůžka vykonala své. Plebiscit byl odvolán. Schuschnigg odstoupil. Uvolněný post měl obsadit nacista Seyss-Inquart. Rakouský prezident Wilhelm Miklas se však zdráhal ho jmenovat. Hitler přitvrdil. Miklas tlak Berlína neustál a před hrozbou násilí couvl.
12. březen 1938
V ranních hodinách hitlerovská vojska překračují jihovýchodní hranici s Rakouskem. Invaze probíhá bez odporu. Obyvatelé německé vojáky vítají květinami a nacistickými pozdravy. V Linci, kde Adolf Hitler prožil dětství, i ve Vídni, se mu dostává ovací. Ne všichni Rakušané jsou vpádem vojáků třetí říše nadšeni. O demokratičnosti celého procesu lze pochybovat, třebaže má obhájce i ve vysokých církevních hodnostářích.
„Anschluss je nevyhnutelný,“ hlásá vídeňský kardinál Innitzer, který ve shodě s Vatikánem Schuschniggovi doporučil, aby se Hitlerově nátlaku podrobil.
Agresi nechává oslavovat vyzváněním kostelních zvonů a vlajkami s hákovým křížem, vyvěšenými na kostelech.
„Učiňte totéž,“ vybízí duchovenstvo v zemi.
Sám se dvanáctého březnového dne zavazuje odsloužit děkovnou bohoslužbu.
„Hlasujte pro Adolfa Hitlera,“ volají k národu všichni rakouští biskupové v reakci na Hitlerův slib, zachovat jejich církevní práva.
„Heil Hitler!“ zakončili svou výzvu.
Linecký biskup se k nim nepřidává.
„Tisíciletá touha našeho národa došla naplnění,“ utvrzují své spoluobčany kardinál Innitzer a arcibiskup Waitz ze Salcburku.
Rakouští biskupové poté, co jim vůdcův pověřenec tlumočil linii jeho politiky, jejímž mottem mělo být: Dávejte tedy císaři, co je císařovo, a co je Boží, dávejte Bohu,“ se vším souhlasili a nový režim začali podporovat.
Společně sepsali text, jednoznačně nazvaný Přihlášení se katolické církve k Velkému Německu. Episkopát pro nacionální socialismus „slavnostní prohlášení“ rakouských biskupů k referendu. Pod tímto sáhodlouhým titulkem jej 28. března 1938 zveřejnil WIENER NEUESTE NACHRICHTEN.
„Z nejniternějšího přesvědčení a o svobodné vůli níže podepsaní biskupové rakouských církevních provincií u příležitosti velkých dějinných událostí v Německém Rakousku prohlašují: S potěšením uznáváme, že nacionálně-socialistické hnutí v oblasti národní a hospodářské výstavby a sociální politiky vykonalo pro Německou říši a národ a zejména pro nejchudší vrstvy to nejlepší. Jsme také přesvědčeni, že činností nacionálně-socialistického hnutí bylo odvráceno nebezpečí vše ničícího bezbožného bolševismu. Biskupové doprovázejí tuto činnost i do budoucna svými nejlepšími požehnáními a budou v tomto smyslu nabádat i věřící. V den referenda je pro nás, biskupy, samozřejmou národní povinností, abychom se jako Němci přihlásili k Německé říši, a očekáváme také od všech věřících křesťanů, že vědí, co svému národu dluží.“
Prohlášení se nese všemi rakouskými svatostánky. O zvěrstvech páchaných už v té době v nacistických koncentračních táborech a na Židech nepadla ani zmínka!
„Vesnice mezi Brennerem a Innsbruckem byly liduprázdné. Žilo tam pobožné katolické obyvatelstvo, které bylo vůči Hitlerovi nepřátelsky naladěno,“ tvrdil Fritz Ernst, německý historik, v den anšlusu projíždějící Rakouskem. Snažil se tak zbavit katolickou církev viny.
Měl pravdu. Ovšem jen dočasně. Zbožné katolíky v Rakousku stejně jako v Německu pro Hitlera postupně získala právě propaganda episkopátu. Do té doby rakouští, podobně jako němečtí preláti nacismus veřejně odmítali.
Antisemitismus nabral na síle
Na Židy se valila lavina, která je měla smést z povrchu zemského. Napadání a šikanování přímo v ulicích se stalo běžnou záležitostí. Rakouští nacisté je okrádají o majetek, násilně vystěhovávají z bytů. Výjimkou není vyhánění na hranice. Vyčleňování Židů ze společnosti v Německu trvalo pět let. V Rakousku jen několik měsíců.
Adolf Eichmann, specialista SS na židovskou otázku, 20. srpna 1938 ve Vídni zřizuje Zentralstelle für jüdische Auswanderung - Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Jde o obchod nejhrubšího zrna. O vydírání.
„Výměnou za naději na život, za možnost odejít do nějaké bezpečné země, odevzdejte svůj movitý i nemovitý majetek!“
Perfektní administrativa a každodenní teror nesly výsledky - do konce roku 1940 se podařilo vyhnat téměř dvě třetiny, tedy více než 130 tisíc rakouských Židů.
Zdroj: Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, Nakladatelství Epocha, Praha, 2025; Deschner Karlheinz, S Bohem a fašisty Vatikán ve spolku s Mussolinim, Francem, Hitlerem a Pavelićem, Naše vojsko, 2014; https://medium.seznam.cz/clanek/mandik-libor-2-hitler-byl-zpocatku-vidni-nadsen-aby-ji-potom-zacal-z-duse-nenavidet-215632#utm_source=subscription_notification&utm_medium=email&utm_campaign=subscribe
