Hitler byl zpočátku Vídni nadšen, aby ji potom začal z duše nenávidět

Vídeňské inspirace uměním a magií
Na zdejší Akademii výtvarných umění jej lákalo studium architektury a malby, ale přijímací zkoušky se mu složit nepodařilo. Za rok už se sem přestěhoval „natrvalo“ s tím, že to bude zkoušet dál. Ani podruhé neuspěl. Z finančních důvodů však musel své odvážné sny o kariéře hvězdného malíře korigovat a v dunajské metropoli se živil všelijak - pracoval na stavbách nebo se nechal najímat na práci, která se vyskytla. A také maloval pohlednice. Když už mu nebylo dopřáno studovat umění na akademické půdě, intenzivně se o něj neustále zajímal třeba tím, že si kreslil studie honosných budov na nejprestižnější třídě Ringstrasse, navštěvoval knihovny, muzea, divadla. V této fázi svého života naprosto propadl uměleckým žánrům.

Říká se, že některé Wagnerovy opery snad viděl i čtyřicetkrát a celoživotní omámení právě tímto skladatelem si jistě přivezl z těchto mladistvých let právě z Vídně. Ani vášeň k monumentální architektuře jej už v životě nikdy neopustila, sám se v duši cítil být architektem a o projektech nacistických staveb už jako vůdce rozhodoval s razancí zkušeného odborníka, i když pod patronací opravdového stavebního experta a jeho oblíbence Alberta Speera. Hlavní město rodné země poskytovalo Hitlerovi ke studiu toho nejkvalitnějšího, co v oboru architektury a urbanismu vůbec vzniklo, nekonečnou řadu příležitostí. Na rozdíl od Berlína, Mnichova nebo Norimberka jeho sklony k monumentální výstavbě sídel nezanechaly ve Vídni žádnou stopu. Naštěstí…

Vídeň tedy budoucího vůdce zasvěcovala do tajů všech myslitelných druhů umění, ale také bájného mysticismu. K těm nejcennějším pokladům ve sbírkách klenotnice vídeňského palácového komplexu Hofburgu, který po šest set let sloužil jako sídlo habsburských panovníků a nyní je oficiálním sídlem rakouského prezidenta, patří Longinovo kopí, jímž podle křesťanské tradice probodl římský důstojník Longinus bok Ježíše Krista na kříži. A.H. navštívil klenotnici mnohokrát a vždy prý věnoval pozornost jenom a pouze tomuto kopí. Důvod je prozaický. Všeobecně rozšířená pověst o něm musela zatím jenom nezdary frustrovaného, leč ctižádostivého mladíčka, přímo fascinovat: komu se podaří Longinovo kopí získat a rozluštit jeho tajemství, ten bude rozhodovat o osudu tohoto světa. Už při návštěvách klenotnice Adolf nepochyboval o tom, komu je to staré křesťanské poselství jako klíč k neomezené moci určeno. Studium podrobnější literatury, která se tomuto tak zázračnému kopí věnovala, jej posunulo dál a rozšířilo jeho zájmy do bezbřehých sfér v oblasti antiky, mystiky a okultismu. Mýtus o zázračném kopí však časem vědecké poznatky podle očekávání vyvrátily docela prozaickým způsobem. Potvrdilo se, že žádná část Longinova kopí nemůže pocházet z doby, v níž žil hlavní protagonista s ním spojený - Ježíš Kristus.

Další známosti a podněty
Ve Vídni poznal Hitler řadu zajímavých osobností i osůbek nejpodivuhodnějšího ražení. Seznámil se tu údajně například s knihkupcem jménem Ernst Pretzsche, jenž v něm dokázal prohloubit zájem o černou magii a často mu vyprávěl legendy o hledání svatého grálu. Taková témata se ještě nezkušenému příchozímu z Braunau zamlouvala, taková potřeboval s lidmi znalými světa probírat. V tomto případě si oba dva muži mohli společně notovat. Zkušený knihkupec učenlivého žáčka zasvěcoval do tajů všemožných rituálů, včetně požívání magických drog. A ještě něco jiného na něm mladíka fascinovalo – přímo fanaticky prosazoval pangermánské hnutí. Je třeba dodat, že podle dostupných pramenů a mínění některých historiků byl knihkupec možná postavou více mytickou než skutečnou a reálnou.

Inu, nedostatkem podnětů v ruchu velkoměsta mladý Hitler během svého šestiletého pobytu rozhodně nestrádal. Pravda, žil a bydlel skromně, často i v ubytovnách pro bezdomovce, a o svůj vnější vzhled na rozdíl od pozdějších let dbal pramálo. Správcová v jednom z mnoha vídeňských pronájmů pocházela z českého městečka Polička a živila se jako švadlena, což mu evidentně ve zmatených představách plných rasových předsudků ještě nevadilo. Na samém konci vídeňské anabáze se A.H. začal zajímat o Karla Maye, jehož osobnost na něj zapůsobila tak silně, že v dobách svého největšího vlivu nechal příběhy jeho Vinnetoua vytisknout ve statisícových nákladech, říká se až 300 tisíc, a neváhal tímto čtením povzbuzovat vojáky na všech frontových liniích.

Čistě teoreticky se ve Vídni mohl setkat s pozdějším státníkem, který jej nakonec vojensky pokořil. Ale nesetkal, i když čistě teoreticky mohl. J.V.Stalin také navštívil v létech 1912 až 1913 Vídeň, ale jejich cesty ani neměly důvod se zkřížit. Navíc byl Stalin policejně sledován a vyhýbal se zbytečným kontaktům. Od Dunaje zamířil Gruzínec do Petrohradu a Hitler zase odjel budovat kariéru, která málem zničila lidstvo samo, do nedalekého Mnichova. S pocitem zhrzenosti a nedocenění definitivně na Vídeň zanevřel a navždy už ji bude jenom nenávidět. Samozřejmě si uvědomoval tu energii a koncentraci lidské i umělecké geniality, jež se ve Vídni shodou nejrůznějších historických příčin nakupila, ale co naplat: na městě, které nerozpoznalo jeho vlastní „genialitu“ mu pramálo záleželo, taková města prostě odepisoval a nechtěl s nimi ztrácet čas.

Zdroje:

KERSHAW, Ian. Hitler : 1889-1936 : Hybris. 1. vyd. Praha: Argo, 2004 
STRAWSON, John: Hitler jako vojevůdce, Jota, Brno: 2004