Článek
„Nikdy nezapomeneme!“
Zatím nesplněné přání trvalého míru se odrazilo v Provolání mezinárodního výboru politických vězňů Mauthausenu po osvobození!
„Otevírají se brány jednoho z nejtěžších a nejkrvavějších koncentračních táborů: táboru Mauthausen. Všemi světovými směry se vrátíme do svých volných, od fašismu osvobozených zemí.
Osvobození vězňové, kterým ještě včera hrozila smrt z rukou nacistických katů, děkují z plného srdce vítězným spojeneckým národům za svoje osvobození a zdraví všechny národy hlasem znovunabyté svobody. Mnohaletý pobyt v táboře prohloubil v nás pochopení pro velkou hodnotu, kterou je sbratření národů. Věrni těmto ideálům přísaháme, že solidárně v společném porozumění povedeme další boj proti imperialismu a fašismu.
Tak jako byl svět společným úsilím všech národů osvobozen od hitlerovské nadvlády – stejně tak musíme považovat vybojovanou svobodu za společné vlastnictví všech národů.
… Výstavba světa na nových základech sociální a národní spravedlnosti jest jedinou cestou k spokojené spolupráci států a národů.
Chceme dnes po dosažení vlastní svobody a po osvobození svých národů:
zachovat ve své paměti mezinárodní solidaritu tábora a vyvodit poučení:
půjdeme společnou cestou,
cestou nedělitelné svobody národů,
cestou vzájemné úcty,
cestou spolupráce na velkém díle výstavby nového,
pro všechny spravedlivého, svobodného světa.
Nikdy nezapomeneme, jak velkými, krvavými obětmi byl vybojován tento nový svobodný svět.
V paměti na prolitou krev, v paměti na miliony, nacismem zavražděných bratří, přísaháme:
Nikdy tuto cestu neopustíme.
Na pevných základech mezinárodního společenství chceme vybudovat nejkrásnější pomník, který může být padlým vojákům svobody postaven:
SVĚT SVOBODNÉHO ČLOVĚKA.
Obracíme se k celému světu s výzvou: Pomozte nám v této práci!“
Jménem všech bývalých politických vězňů Mauthausenu dokument podepsalo patnáct výborů - představitelů evropských zemí. Mezi nimi rovněž Československý Národní revoluční výbor.
Svět bez válek! Nesplněné přání těch, kteří trpěli v nacistických věznicích, káznicích, koncentračních táborech. Všech, kteří se zbraní v ruce bojovali na frontách východních, západních…
Tzv. apelplac, kde třikrát denně celý tábor nastupoval k přepočítání stavu.
Proč stále vytahuješ kostlivce ze skříně?
Tuhle otázku občas dostávám od lidí, které dějiny 20.století, mj. spojené se dvěma světovými válkami nezajímají. Je to dávná minulost, která se přece nemůže opakovat, namítají.
Podobné reakce mne opětovně nutí k zamyšlení nad pamětí jednotlivce, pamětí národa, nad jejím opodstatněním pro naši budoucnost. Nebylo by někdy lepší ji vymazat? Zapomenout na naše soukromé „přešlapy“ coby jednotlivců? Na některé činy spáchané ve jménu národa, za něž bychom se spíše měli stydět? Nemuseli bychom mnohé z dávných let prožít znovu, abychom se konečně poučili? Jakou cenu bychom za takový reparát museli zaplatit?
V úvahách se pokaždé dopracuji k jedinému závěru. Paměť potřebujeme. Bez ní bychom nebyli opravdovými lidmi, nevěděli bychom, odkud a kam směřujeme.
Nedávno jsem ve Vídni studovala spisy z procesu se dvěma příslušníky SS. Při pročítání výpovědí bývalých osvětimských vězňů, svědků figurujících u vídeňského soudu, jsem se znovu utvrdila v přesvědčení, že nemáme právo na minulost zapomenout. Opakuje se, jen v pozměněné podobě.
Teroristické útoky, únosy, vraždění, mučení… Ale také koncentrační tábory. Vzpomeňme například na občanskou válku v bývalé Jugoslávii v 90. letech 20. století. Dějiny lidstva jsou zahlceny ozbrojenými střety, sváry. Nejen válka na Ukrajině je toho důkazem.
Kolik slz ještě musí být prolito, než se poučíme z tragických zkušeností předchozích věků, předchozích generací? Jak se v písni Die Antwort weiss ganz allein der Wind táže Marlene Dietrich: „Wie grosse Berge von Geld gibt man aus/Für Bomben, Raketen und Tod…“
Ano, hory peněz i nadále lidstvo vynakládá na bomby, rakety, na smrt… V posledních minimálně dvou letech stále více. Děsí mne představa, že konec konfliktů je v nedohlednu, že Marlene Dietrich má pravdu, když na položené otázky, na varování zpívá, že odpověď zná jen vítr.
Nezapomínejme tedy! Snažme se minulost pochopit. Vzít si z jejích tvrdých lekcí ponaučení a podle toho jednejme! Jak se praví v 5. knize Mojžíšově 32,7: „Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou.“
Zdroj: Publikace Mauthausen, vydal sekretariát Krajského výboru KSČ Praha, vytiskl M. Schulz v Praze, 1946, mnohé původní snímky v ní zveřejněné pocházejí z archivu SS.
