Článek
Můj děda Antonín Štambach měl na Zbraslavi, která je již léta součástí Prahy, živnost na opravu psacích a počítacích strojů. K jeho klientům mj. patřili například herec Saša Rašilov a zmíněný Vl. Vančura.
Knížka Vančurovy ženy nazvaná Dvacet šest krásných let patří k těm, k nimž se moje pětadevadesátiletá maminka Marie často vrací. Na paní Ludmilu, lékařku, u níž se léčila, na jejich dceru Alenu, s níž chodily do jedné školy i na Vl. Vančuru dodnes s láskou vzpomíná.
„Pan doktor chodíval denně na procházky se svým psem, jezevčíkem. Byla to nerozlučná dvojice. K nám dětem byl velice laskavý a ohleduplný. Dokázal pochopit, že stan, který jsme si pracně postavily uprostřed cesty a který kolemjdoucím samozřejmě překážel, nemůžeme stále bourat a zase stavět. Vybudovaly jsme ho ze starých dek a spousty kolíčků na prádlo. Dalo nám to hodně práce. Pokaždé ho tedy bez reptání obešel.
S mým tátou si často povídali, když se u nás zastavil… Mě se vždy ptal, co bylo ve škole. Umíte si představit, jak jsem se v tu chvíli asi tvářila!
Knížku paní doktorky čtu velice ráda. Je hezky napsána. Připomíná mi Vančurovy i mé dětství.“
Mamka nezapomene připomenout, že předlohy svých literárních postav Vančura nacházel také na Zbraslavi. Rozmarné léto je klasickým příkladem.
„Knižní hrdina, plavčík Antonín Důra, provozující říční lázně, je pro všechny, kteří starou Zbraslav znají, majitelem plovárny na Vltavě Antonínem Šůrou. Učil lidi plavat za pomocí dlouhého bidla, na jehož konci byly kožené řemínky, do nichž ‚žáka‘ připevnil. Pak bidlo pomalu táhl a vykřikoval: ‚Á dva tři, á dva tři…‘ a my, děti z křoví vykřikovaly: ‚Šůra letí v povětří!‘…“
Při každé cestě na zbraslavský hřbitov, kde náš děda odpočívá, se zastavujeme před vilou, v níž Vančurovi bydleli. Dokud mamka cestu zvládala, pokaždé si u ní neodpustila poznámku: „Vančurova busta, která se zde tyčí, je sice pěkná, ale bez té typické čepice, kterou stále nosil, to není to pravé. Ta mi na jeho hlavě chybí.“
