Článek
Vlastními silami druhá republika dokončuje likvidaci demokratického systému a cílevědomě se rychle zařazuje do autoritářských systémů Evropy, po bok Hitlerovy říše.
Realita roku osmatřicátého je jasná. Sympatií k našemu národu je pohříchu málo. Evropské země odmítly bojovat za československé zájmy. Nechuť jít do boje proti Hitlerovi byla veliká. Dějiny znovu dokazovaly, že neexistují stálí a trvalí spojenci, ani stálí a trvalí nepřátelé. Všichni upřednostňují pouze stálé a trvalé vlastní národní zájmy, které nedovolí jít bojovat za malého spojence.
Pomnichovské trauma, symbolizované odchodem našich vojáků z pohraničních pevnůstek, vězí v duši národa jako hnisající tříska. Zdá se, že slova básníka Františka Halase, která napsal v době nadšené zářijové mobilizace, jsou jen obtížně uvěřitelnou minulostí. „Klenotem erbovním mé země zůstane ta noc… Slunce vycházelo z vojáků.“
Poprvé v dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje
Trýzeň způsobovala zejména kapitulace bez boje. Trpce znějí slova poslance pražského parlamentu dr. Ladislava Rašína, zanedlouho příslušníka odboje, který v březnu 1945 podlehne útrapám v německém kriminále.
„Ano, poprvé v dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje. Vydala severočeský Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních měst, která se přihlásila k vyznavačům kalicha a u jehož bran porazila husitská vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí nad Labem, kde v roce 1426 rozprášilo pětadvacet tisíc českých bojovníků mnohonásobnou přesilu křižáků, vydala Tachov, Stříbro a Chomutov, místa, která byla svědky německých porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek Jana Žižky kromě domu na Novém Městě pražském, na jehož místě stojí dnes – jaká to ironie! - německé kasino. Vydala…“
Proč k tomu muselo dojít? Snad nejvýstižněji to 2. října 1938 na stránkách svého listu zformuloval majitel Lidových novin Jaroslav Stránský.
„Míra našeho neštěstí je nevýslovná. Je větší než míra našich chyb. Osud nás netrestá jen pro naše nectnosti, trestá nás i za naši věrnost, za smluvní poctivost, za bezelstnost, za obětavost a spravedlivost… Chtěli jsme být kladivem, které ukuje mír, stali jsme se kovadlinou, do které buší tvrdými údery zlověstná budoucnost Evropy.“
Země, morálně i psychicky zcela rozložená, umírá. Od parlamentní demokracie se přechýlila k autoritářskému a krajně pravicovému režimu. Tisk mu dal nálepku podzimní konzervativní revoluce. Katolická církevní hierarchie po slibu předsedy vlády Rudolfa Berana odstoupit od politiky sekularizace z dob první republiky, novému nedemokratickému režimu požehnala.
Pátého října 1938 v Kolovratském paláci složila slib nová vláda zbytku skomírající republiky v čele s generálem Janem Syrovým. Pod heslem národní jednoty, čistoty a rychlého řešení se zformovala silná pravicová státostrana - Strana národní jednoty. Její součástí se stala i většina fašistických hnutí.
Židé označeni za viníky národního rozkladu a státní porážky
Odbenešit republiku - heslo českého tisku, v němž převládal politický bulvár nejhrubšího zrna a pod nímž se jeho slouhové neštítili ani vyhledávací udavačské činnosti. Pojem benešovec se v politickém žargonu stal synonymem nepřítele a viníka. Stoupenci nových pořádků se činí. T. G. Masaryka, „odhalí“ coby filozofa-podvodníka, pochybného publicistu a dokonce strůjce promarněných uplynulých dvaceti let.
Týdny a měsíce plynou. V časopisu Mladý národ z 23. února 1939 se katolický literární publicista Ladislav Jehlička netají obdivem k totalitním režimům.
„Německá formule ˛Ein Volk, ein Wille, eine Führungʼ …. nebo slovenské ˛jeden Bôh, jeden národ, jedna stranaʼ je heslem budoucnosti,“ prohlašuje bez obalu.
Zesílily útoky na Čechy židovského původu. Byli označeni za viníky národního rozkladu a státní porážky. Novou mocí byli vyloučeni z národa a stali se pronásledovanými občany druhé kategorie. Tisk publikoval jména veřejně i kulturně činných Židů, dohlížel na jejich odchod z dosavadních působišť. Ta byla nově určena pro katolické křesťany nebo Čechy árijského původu. Pojetí národa jako společenství krve, koncepce rasové hygieny a české árijství se staly opakovanými tématy tisku.
„Jelikož jste ve svých dokumentech přiznal svůj židovský původ, jste propuštěn s okamžitou platností. Příští představení za vás bude hrát někdo jiný.“
Onoho únorového večera roku devětatřicátého hrál Hugo Haas v Národním divadle v Čapkově hře R.U.R. roli konzula Busmana naposledy. Mezi druhým a třetím aktem mu divadelní poslíček přinesl dopis, který rozhodl o jeho dalším osudu. Z hodiny na hodinu se oblíbený herec ocitl na dlažbě.
Je víc než tragické si přiznat, že z divadla jej nevyhodili Němci, nýbrž někteří horliví Češi. Pohled do dobových pramenů vyzývá: přiznejme si, že také v našich dějinách jsou temné stránky psané „vlastní“ rukou.
Zdroj: Roman Cílek, Temné kouty XX, století, Nakladatelství ČAS, Řitka 2014; Archiv Památníku Terezín A 10962; Roman, Cílek, Miloslav Moulis, Když přichází bestie, nakladatelství AOS Publishing v Ústí nad Labem, 2016; Miroslav Šiška, Trpký osud Hugo Haase, Magazín Právo, 12. listopad 2016, str. 30; Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, Toužimský&Moravec, 2020
