Článek
Říčka Amper oddělovala od města obrovský tábor SS, jehož část tvořil nejdéle existující nacistický koncentrační tábor. Jeho zřízení Heinrich Himmler oznámil 20. března 1933, tedy necelé dva měsíce po uchvácení moci nacisty. Jakmile se tak stalo, začali zatýkat své největší odpůrce. Především komunisty a sociální demokraty a soustředili je v lágru Dachau. Dne 22. března 1933 sem přijel první transport.
Krajina protkaná sítí odvodňovacích kanálů. Podzim, přinášející neproniknutelné mlhy, mnohdy se držící i několik dnů za sebou.
„Mlha bývala v Dachau hostem nevítaným, protože znamenala pro mnohá komanda, vycházející za prací z tábora, že musí zůstat na cvičišti a za zpěvu německých písní pochodovat kolem Apellplatzu, až se zlepší viditelnost a byla dána záruka, že řetěz SS stráží kolem pracovního místa bude na sebe viděti… Zima bývala tuhá a někdy napadlo tolik sněhu, že se nosil z celého tábora na deskách stolů a házel do vody,“ vrátil se po válce ve vzpomínkách do minulosti Rudolf Tyller, správce Hlávkovy koleje v Praze.
Jejich jména dávno zmizela v hlubinách dějin
Vojtěch Preissig - malíř, grafik, Praha; Josef Absolon – farář, Lesná u Valašského Meziříčí; MUDr. Otto Bandler – lékař Komárno, Jokaiho ul. 21; Josef Bardoň – horník, Slezská Ostrava-Zárubek č. 2608; profesor Miroslav Čančík – Uherské Hradiště, Lechova 690; Jan Čuraj – strojní zámečník, Frýdek, Nové Dvory 343; Josef Hejl – duchovní, Lašovice č. 7, p. Klučenice; Rudolf Horáček – rotmistr letectva Praha-Kobylisy, Pod Vlachovkou 1300; Alfons Karafiát – zubní technik Karlovy Vary, Nebozízek č. 5…
Předlouhý je seznam československých občanů, kteří tímto koncentračním táborem prošli. Jejich jména dávno zmizela v hlubinách dějin.
Jedenáctý pod písmenem B je uveden Václav Balon z Přelouče. Zde vychodil školu. Život toužil spojit s letectvem. Jeho plány překazil 15. březen 1939. Se vznikem protektorátu Čechy a Morava a s nově nastoleným režimem se podobně jako jeho další kamarádi, nemínil smířit. Bezprostředně po příchodu Němců začali na Pardubicku roznášet letáky. Přestali na jaře následujícího roku po zjištění, že jsou v hledáčku gestapa. Rozhodli se pro útěk do zahraničí. Neúspěšně. Dne 6. června 1940 byli zadrženi gestapem a odvezeni do Horní Lidče.
Následně byli transportováni do Brna na Špilberk. V papírech poznámka RU - Rückkehr unerwünscht (návrat nežádoucí). Jejich další nedobrovolná cesta vedla do Vídně a odtud do Mnichova. Dne 28. září 1940 transport, v němž byl i Václav Balon, přijel do koncentračního tábora Dachau. Z osmnáctiletého mladíčka se stalo číslo 229. Čekalo jej téměř pět let pekla.
První zima pro něj a další vězně byla příšerná. Mnoho jich zemřelo.
„Ze 77, kteří se mnou byli v transportu, nás do jara přežilo pouze 17. Nejdříve jsem pracoval na stavbě budovy v Dachau, později na plantážích. To bylo jedno z nejhorších komand,“ vyprávěl mi při našich častých setkáních.
Přežil jen zázrakem
Konec války Václava Balona zastihl ve funkci písaře v technickém oddělení. Měl obrovské štěstí, že se ho vůbec dožil. V lágru vypukla tyfová epidemie. Infekce napadla i jeho léty útrap vyčerpaný organismus. Zemřelo hodně vězňů. Jejich těla se však už nepálila. Odvážela se na hřbitov nad Dachau, do společného hrobu.
„Skončil jsem tam i já. Měl jsem však obrovské štěstí. Kdosi z mých spoluvězňů si zřejmě všiml nějakého mého pohybu nebo jiného slabého náznaku toho, že ještě žiju. Kamarádi mne z hromady vytáhli a ukryli. Jim vděčím za to, že jsem se svobody dočkal.“
Václav Balon, vězeň KT Dachau (13. 5. 1922 - 9. 12. 2013); foto je z Almanachu Dachau Kytice událostí a vzpomínek
Domů, do vlasti milované
Dne 29. dubna 1945 byl lágr osvobozen americkou armádou.
„Těžko by se dal vypsat jásot všech těch asi 32 národů tzv. jejich ‚Nové Evropy‘, která byla v Dachau uvězněna a rozpoutala svoje mnohojazyčné nadšení… Prapory, objímání a nepopsatelný jásot v celém táboře… A pak už jediná, žhavá, životná, netrpělivá touha: domů, domů, do vlasti milované. Nastal 20. květen. Starší světnic a důvěrníci bloků dostali směrnice pro transport.“
Na 21. května 1945 byl naplánován odjezd I. sledu transportu čs. příslušníků do Plzně vojenskými auty, jež k dispozici dala americká vojenská správa.
„Pořadatelé, lékař a zdravotní personál v prvém voze. Potraviny na cestu dostáváme s sebou, kromě toho jede zvláštní vůz s potravinami a pohonnými látkami,“ do konce života na tento den nezapomněl Josef Truhlář, vrchní rada pol. správy v. v., (Poděbrady, Tyršova 307/III).
Vozy směřují přes se zemí doslova srovnaný Mnichov, Freising, Landshut, Regensburg, Železnou Rudu, přes Šumavu, Klatovy do Plzně.
„U hraničních kamenů republiky na naše přání všecka americká auta zastavila. Povstali jsme a začali zpívat naši hymnu. Ve všech autech se vstává a brzo celý náš transport na 900 lidí zpívá ‚Kde domov můj‘… A jak zpívá! Celým srdcem svým, celou svojí duší… Velmi mnozí vracíme se po dlouhých létech utrpení – domů. Všichni slzíme, pláčeme. … První krok na rodnou půdu milované vlasti! … Vlast! Za námi ta proklatá německá cizina, za námi to bídné, sveřepé, kruté Dachau…“
Zdroj: Dachau | Holocaust; Almanach Dachau Kytice událostí a vzpomínek…, v roce 1946 vydal Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu
