Článek
Památku 671 zde zavražděných Čechoslováků, z nichž 611 šlo na smrt kvůli svému zapojení do odboje, uctí výstava v Goethe-Institutu v Praze. Ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek ji připravil Památník německého odboje (Gedenkstätte Deutscher Widerstand). Veřejná vernisáž proběhne 4. února v 18 hodin. Expozice představuje „alespoň dvě desítky osudů, na které bychom neměli zapomenout“, říká její garant PhDr. Jan Boris Uhlíř, Ph.D. Návštěvníci se mj. seznámí s tragickým osudem Ireny Bernáškové, vůbec první Češky popravené v třetí říši či zřejmě nejznámější české oběti z Plötzensee, Julia Fučíka.
Týdny nabité nelidským utrpením a obrovským vzdorem
Irena Bernášková-Preissigová se narodila v Praze 7. února 1904 jako druhá dcera významného českého grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Rodiči byla vychována v silném vlasteneckém duchu. Obdařena talentem na jazyky, analytickými schopnostmi i obrovskou odvahou převyšovala i muže své doby.
Poslední týdny života ženy, která z protektorátu po pašeráckých cestách vyváděla vojáky čs. armády, velice intenzivně se podílela na vydávání ilegálního časopisu V BOJ, byly nabity nelidským fyzickým i psychickým utrpením, ale také obrovským vzdorem, odvahou, odhodláním. Pro osvobození vlasti byla připravena zaplatit cenu nejvyšší.
Poté, co si 5. března 1942 vyslechla rozsudek a, jak napsala domů, se zasnoubila se smrtí, čekala na popravu. Svým pohříchu černým humorem, jak potvrzují následující řádky, utěšovala sama sebe i své blízké.
„A uvidíte, že Váš „nezmar“ bude ještě s elektr. proudem v těle chodit - „strašit“. A objeví-li se Vám – ale abych se s Vámi potěšila – to Vám povídám - ať Vás shledám v dobré náladě. Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá… a to doufám, že Vám dá. A po válce bude všechno dobré.“
Usedla a napsala dopis na rozloučenou
Je 20 hodin 30 minut, 25. srpna 1942.
Dveře Inčiny cely se otevřou. Vstupuje komise složená z představitelů vězeňské správy, ústavního lékaře a katolického duchovního.
„Rozsudek bude proveden zítra, 26. srpna v 5 hodin ráno,“ oznámí odsouzené zástupce vězeňské správy.
Svým blízkým Inka česky napíše dopis na rozloučenou. Ani poslední intimní řádky však neuniknou cenzuře. Vyškrtnuté řádky podávají svědectví, že slova odsouzené není její rodině dopřáno přečíst od prvního po poslední.
Königsdamm
„Drazí! (i Eda) Tož nadešel můj čas a nevěřili byste, že jdu klidně… přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké. Všechno moje šatstvo, knihy a věci samo sebou patří vám. Lituji jen, že vám nemohu oplatit dluh, který jste si udělali advokátem…
Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat! Mnoho pus a jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům.
Bude 5. hod. ráno. Vaše milující Irena.“
„Ach, děti, že tohle muselo být!“
V pozůstalosti po Janu Týmlovi, spolupracovníkovi Inky Bernáškové a jejího otce, kterou mi Týmlovi potomci nabídli ke studiu, jsem kromě originálů dopisů psaných V. Preissigem Týmlovi, našla Preissigovo psaní z koncentračního tábora Dachau, s datem 6. září 1942. Adresoval jej dceři Yvoně.
„Doufám, že jste všichni zdrávi a pospolu… Zpožděně potvrzuji Tvoje dopisy … a Vojtin z 16. dubna… Ještě 16. dubna psala Vojta, že Irča je zdravá a veselá…
Ach, děti, že tohle muselo být! A přece nesmíme klesat na mysli, nýbrž odevzdaně statečně nést svůj úděl, pro ideu skutečného lidského pokroku a pro to, co už je nedostižné či nepřáno nám a co bychom chtěli zajistit našim dětem: větší životní jas a plnou volnost rozletu v něm…
… Jsme v životě jako v kyvadle nebo v houpačce, jde to rychle nebo zdlouhavě s námi nahoru a dolů, střídavě stoupáme s nadšením a padáme se zatajeným úzkostným dechem – dokud se nezřítíme.
Tedy byl-li ten temný Irčin den zase jedním z nejnižších poloh v našem životním houpání, mohli bychom čerpat pro sebe trochu útěchy a dalšího odhodlání z jistoty, že budeme nyní nevyhnutelně zase stoupat vzhůru na jedné nebo druhé straně rozkyvu.
Co víc Vám říct? Zdraví! Hodně zdraví a více klidu je třeba Vám mně zbylým i mně samému, abychom se ještě shledali a mohli navzájem se podepřít v těžké situaci. Nesmíme tedy příliš se rozrušovat a bědovat nad ztrátou naší drahé Irči. Musíme jen věrně vzpomínat a pracovat ke zvěčnění její krásné světlé památky!“
Zdroj: Archiv Památníku Terezín A 10962; České oběti Plötzensee. Výstava v Goethe-Institutu - Pražský patriot; Výstava: České oběti Plötzensee - Goethe-Institut Česko; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017
