Článek
Děda pracoval na železnici. Dne 6. srpna 1938 se ze služby nevrátil. Jak se uvádí v listině z Ředitelství státních drah v Praze, datované 5. říjnem téhož roku a podepsané v z. Dr. Holým, určené vdově, tedy mé babičce Františce, byl jí „podle usnesení důchodového výboru pro úrazové zaopatření železničních zřízenců … za smrt … manžela a to z podnikového úrazu,“ přiznán důchod vdovský a pro dvě nezaopatřené děti sirotčí.
Dráhy se o babičku postaraly. Děda měl totiž od 1. července 1924 definitivu. Jak z Výpisu z kvalifikačního protokolu ze 14. dubna uvedeného roku, vydaného Dopravním úřadem, Praha, nádr. Wilsonovo mj. vyplývá, chování ve službě: bezvadné, pilnost: výborná.
Na dědu, který zahynul jako průvodčí vlaků, když jej z přeplněného vagonu neúmyslně vytlačili cestující, jsem si zase vzpomněla v pondělí 4. září.
Po delší době, díky ukončeným opravám na tamní komunikaci, jsem se do vlaku, jímž obvykle do stověžaté jezdím už z Roudnice nad Labem, rozhodla nastoupit v Nových Ouholicích. Mají tu klasické venkovské nádraží. Bez pokladny, bez informační služby. Ty by měl poskytovat instalovaný amplion.
Měl…
Prvního školního dne jsme zde čekali tři. Starší paní s kufrem obřích rozměrů a sportovně vyhlížející mladík. Vlak měl zpoždění, což nás nepřekvapilo. V jízdním řádu se totiž uvádí, že „z důvodu výluky jedné ze dvou traťových kolejí mohou vlaky projíždějící vyloučeným úsekem navýšit zpoždění až o 5 minut…“
Jako obvykle a zcela logicky, jsme stáli na nástupišti s šipkou Směr Praha! K našemu zděšení se ze zatáčky sice vyřítil vlak, ovšem po koleji, po níž jezdívá na Ústí nad Labem. Mladý muž, zřejmě trénovaný, okamžitě z nuly vyrazil na nevím kolik. Za mnou se ozval zoufalý řev paní a drnčení koleček loďáku. Přinutila jsem se k běhu a současně mávala na strojvedoucího, aby pochopil, že chceme nastoupit. Z nádraží jsme museli ven, oběhnout protihlukovou stěnu, podběhnout podchodem pod tratí, kde na nás v rámci zpestření nečekané zkoušky našich fyzických kvalit, čekalo nějakých dvacet schodů, a úprk k vlaku. Celkem nějakých 200 metrů.
Mladík se zjevně zhlídl v Usainu Boltovi, údajně nejrychlejším člověku zaznamenané historie. Prý mu byla přímo změřena maximální rychlost 44,72 km/h. Na Bolta hoch nemá, ovšem prokázal jiné kvality. Především schopnost pomoct v nouzi, nebýt lhostejný. Do cíle doběhl první. Navzdory funění, s nímž jsem zdolávala schody, ve snaze napodobit Merlene Joyce Otteyovou, jsem slyšela, jak na paní průvodčí volá, že v mém závěsu běží ještě jedna žena. Počkal na nás ve dveřích a paní s kufrem pomohl nastoupit.
Dveře za námi zapadly. Vlak se rozjel. Když přišla paní průvodčí, blahořečili jsme ji za vstřícnost a prosili, aby náš obrovský vděk vyřídila rovněž panu strojvůdci. Oba se na nás mohli klidně vykašlat.
„To není poprvé, co se tady něco podobného přihodilo. Strojvůdce vás viděl a hned mne upozornil, že na vás počkáme,“ pravila s úsměvem.
Náš pokus o rekord v běhu skončil fiaskem. Ovšem navzdory tomu příjemným poznáním, potvrzujícím, že všechno je jen o lidech. Někdy stačí docela málo. Chovat se lidsky!
Můj děda Jan by měl z jednání oněch dvou pracovníků Českých drah určitě radost. Svou práci zjevně berou jako poslání, jako službu veřejnosti.
Kéž by to tak bylo všude!
Zdroj: Wikipedie a soukromý archiv autorky
