Článek
Vcházeli jsme do bývalého koncentračního tábora Sachsenhausen. Adolf Burger se pustil do vyprávění. Skupina středoškoláků a vysokoškoláků, kterou jsme provázeli, pozorně naslouchala.
Z táborového rozhlasu se nesla čísla osmi häftlingů
Na sklonku ledna 1943 se v koncentračním táboře Osvětim-Březinka začaly šířit zprávy, že typografové mají být ze seznamu vězňů, vybraných při selekci a tudíž odsouzených k smrti, vyškrtnuti.
„Nepřidávali jsme jim větší vážnost, jelikož podobné fámy se lágrem nesly často a zpravidla se později ukázaly jako plané. Jednoho dne z Berlína přijel SS-Sturmbannführer Bernhard Krüger a dal si předvést asi dvacítku vězňů, povoláním typografů, bankovních úředníků, retušérů, specialistů na papírnictví, fotografů,“ vrátil se A. Burger o desítky let zpět.
Počátkem následujícího roku byli při večerním apelu všichni typografové vyzvání, aby se přihlásili.
„Nejdříve jsem nereagoval. Byl jsem v koncentráku už dost dlouho, abych věděl, že ti, kteří se hlásili dobrovolně, většinou nekončili dobře. Zkušenost mne naučila, že ti, kteří se různými přísliby získání výhody, zlepšení postavení zlákat nechali, jako třeba truhláři, zámečníci a jiní, SS následně nasadila na nejtěžší práce.“
Dne 10. dubna 1944 z Berlína táborovému veliteli přišel rozkaz okamžitě zajistit všechny typografy, retušéry, chemiky i fotografy, kteří se v lágru nacházejí. V důsledku toho, na základě prohlídky osobních karet vězňů, se přišlo i na Adolfa Burgra. Následujícího rána se z táborového rozhlasu nesla čísla osmi häftlingů. Mezi nimi i to jeho: „… 64 401 do písárny!“
Nejistě vešel do místnosti táborového velitele a ohlásil se svým vězeňským číslem. Důstojník SS nahlížel do osobních spisů. Pak zvedl hlavu: „Vězeň Burger?“ Po kladné odpovědi vstal a překvapenému muži podal ruku. Ten nevěřil svým uším ani očím. Nejsem pouhé číslo, nýbrž pan, pan Burger! Jeden z nejmocnějších lidí koncentračního tábora mi podává ruku. Jaký čert se za náhlým přátelským tónem skrývá, vrtalo mu hlavou?
Jako opilý se vypotácel ven. Pojede do Berlína. Bude pracovat za výborných podmínek. Nebude mít hlad. Prý se mu bude dařit dobře. Co jen za tím může být? Jde o ďábelskou past, rozmar esesáků?
„Buď rád. V každém případě budeš dál od krematorií v Birkenau. Určitě to zase bude nějaký podfuk,“ utěšoval ho svérázně spoluvězeň Mikuláš Steiner, který mu už jednou zachránil život a jemuž se s rozhovorem s velitelem svěřil.
Přece jen šlo o trik? Prolétlo Adolfu Burgrovi hlavou, když místo na vlak do Berlína pochodovali do Osvětimi. Jak se ukázalo, přemístění vybraných vězňů souviselo s karanténou, do níž museli nastoupit, aby se jejich věznitelé ujistili, že nemají žádnou nakažlivou nemoc. Po útrapách v Birkenau (Březince) si připadali jako na dovolené. Nemuseli pracovat a esesáci je netloukli. Dne 19. května 1944 dostali jídlo na cestu. Dovedli je na nádraží, kde čekali na vlak do Berlína.
„Nepopsatelný pocit. Zase jsme byli mezi lidmi. I když jsme netušili, co s námi Němci zamýšlejí, náhle jsme ucítili záchvěv svobody. Fantastický pocit.“
Na konci cesty čekalo zklamání. Koncentrační tábor Sachsenhausen. Opět řada formalit. Nová registrace, nové vězeňské číslo. Už nebyl pan Burger, ale zase jen číslo 79 161.
Aršík známek, vydaných na podnět A. Burgra k 60. výročí osvobození Sachsenhausenu, uchovávám jako vzácnou památku na tohoto pozoruhodného muže
„Mrtví na dovolené“
Tuhle větu Adolf Burger zdůrazňoval pokaždé, přišla-li řeč na padělatelskou dílnu v Sachsenhausenu. Ani v tom nejdivočejším snu by jej nenapadlo, co ho tady čeká.
Něco nově příchozím naznačil muž v uniformě SS-Hauptscharführera Fritz Werner.
„Od dnešního dne podléháte mně. Ničeho se nebojte. O to se postarám. Ukážu vám, kde strávíte zbytek války. Brzo ji vyhrajeme a pak se vám bude dobře dařit.“
Žoviální tón vězně zarazil. Co má tohle znamenat? V doprovodu Wernera směřovali k jižní straně lágru. K blokům 18 a 19, od ostatních baráků oddělených ostnatým drátem. Vypadalo to jako vězení ve vězení. Werner zazvonil. Dva esesáci ozbrojení samopaly otevřeli a nově příchozí vešli. Před kanceláří bloku se zastavil.
„Vítám vás tady. Abyste věděli, co vás čeká. Tady vyrábíme falešné anglické librové bankovky a vy budete pomáhat. U nás se vám bude líbit. Nemáte se čeho bát, zopakoval a pokračoval. Předpokladem ovšem je, že budete pracovat svědomitě. V opačném případě dopadnete špatně,“ líčil onu chvíli Adolf Burger.
V tom okamžiku vězňům došlo, proč sem byli převedeni právě typografové, malíři, specialisté na bankovnictví a jim podobní.
Adolf Burger se pustil do vyprávění o další kapitole svého vězeňského „života“.
Zdroj: Osobní poznámky pořízené během četných setkání s Adolfem Burgrem; Adolf Burger, Ďáblova dílna, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1991
