Článek
Snad jen drobnou poznámku. Je pochopitelné, že mnozí z těch, kteří Sachsenhausenem prošli, o něm zpravidla nechtěli mluvit. Někteří hrůzné zkušenosti alespoň sepsali, svěřili papíru, který prý unese vše.
Dědečkovy noční můry
V reakci na články věnované výše zmíněnému osudnému datu, od něhož letos uplyne 85 let, se ozvali potomci Mertlíkových kolegů, mezi něž patřil i Miroslav Maštera, sachsenhausenský vězeň číslo 4714, narozený 21. 10. 1919. Lágrovou bránou prošel 18. listopadu 1939 a opustil ji 19. 1. 1942. Ivana Mašterová Čadová, která se narodila po jeho smrti mi napsala:
„Dědeček působil jako profesor a později jako zástupce ředitele na znojemském gymnáziu od r. 1948, kdy dokončil studium na Masarykově univerzitě v Brně, které bylo přerušeno v důsledku zatčení 17. 11. 1939. Učil francouzštinu, němčinu, latinu a tuším i přírodopis. Zemřel 4. 12. 1977 v ředitelně gymnázia. Opřený o stůl se náhle sesunul k zemi. Praskla mu výduť v mozku. Podle patologů starého původu, jež vznikla pravděpodobně na následky bití po zatčení a pobytu v koncentračním táboře. Bohužel jsem jej nezažila. Znám ho pouze z babiččina vyprávění. Říkala, že o koncentráku nikdy nechtěl mluvit. Míval noční můry. Po válce se se Svazem protifašistických bojovníků, jehož byl členem, zúčastnil zájezdu do Sachsenhausenu.“
Z indexu Masarykovy university v Brně, Fakulta filosofická. „Poklad, který jsem našla,“ napsala ke snímku vnučka Miroslava Maštery.
Jan-Matěj Rak má zkušenost podobnou.
„Děda o tom nikdy moc nemluvil. Po propuštění z lágru ještě prošel totálním nasazením v Lipsku. Jeho generace měla vůbec život těžký. Vždyť po válce, když konečně mohli dostudovat, přišlo pár let takové pseudosvobody a potom „Vítězný únor“ a 40 let totality. Před válkou byli na emigraci většinou mladí a v osmašedesátém už zase příliš zakořenění. Děda ale ani po těch zkušenostech nikdy neztotožňoval Němce en bloc s nacisty, stejně jako Rusy šmahem s komunisty. Byl to člověk pevného charakteru, který mi bude do smrti příkladem.“
18. ledna – zkouška mrazem
„Pracovní skupiny v lágru se dělily na vnější a vnitřní komanda. Ti, kdož pracovali v dílnách, byli na tom líp. Konali zpravidla užitečnou práci. Venku číhala smrt a surové tresty téměř na každém komandu, kromě toho byli vězňové vystaveni všem nepohodám. Promoklí přicházeli do bloků, promoklí ráno odcházeli, nebylo kde usušit šaty. V zimě omrzly uši, nohy, upadávaly prsty. Denně umírala spousta vězňů.
… žili jsme … životem vyděděnců. … Nikdy jsme se necítili mučedníky, kteří by si po návratu chtěli své utrpení dát zaplatit – ne, my jsme jen toužili, aby se zbořila a navždy zmizela ta prokletá dřevěná vězení … abychom pomstili smrt našich zemřelých kamarádů a mohli pracovat na místech, na něž nás určí nový život,“ nechal po sobě písemnou vzpomínku Rudolf Mertlík.
Ani po vyznání Josefa Strnadela se nelze divit, že tolik přeživších se odmítalo do minulosti vracet a příbuzným o ní vyprávět.
„18. ledna – zkouška mrazem. Studenti musí stát s ostatními 3 hodiny v 32 stupňovém mraze.
… Aufstehn, aufstehn! volají blokeltestři vstupujíce … do svých bloků, a na slamnících, přimrzlých k dřevěným stěnám, se zvedají z chatrných a špinavých pokrývek stovky mátožných postav. … dnes zima nějak zvlášť přituhla. Stojíme teprve čtvrthodinku v pětistupých útvarech na svém místě širokého prostranství jako každodenně, a už nás zebou nohy. Rád by sis zamával rukama, ale i v tom temnu by to bylo vidět, a tak můžeš jen pohybovat a točit rameny, neznatelně přešlapovat na místě, svírat ruce v pěst a mnout si prsty.
… Je krutá zima nám všem a stojíme teprve půl hodiny. I esesmanům dobře oblečeným je zima a proto je jich tak málo. Ale ti mají klacky v rukou a zarovnávají porušené řady a chudákům, které už povalil mráz, ještě přidávají rány, po hlavě, po zádech. … Jsme v pekle, kde žhne mráz a kde smrt kosí napořád? Ne, jsme v koncentračním táboře říše, která buduje lepší Novou Evropu.
… A na apelplacu na sněhu na kost ztvrdlém a zledovatělém, se žlutými kolečky od moče a s rudými růžemi krve z rozbitých hlav, odnášejí potácející se heftlinci své poslední ztuhlé kamarády jako nemotorné rance.“
Sergěj Machonin předchozí obraz doplnil o „kresbu“ 8. února 1940, kdy blockführer von Detzen vyhnal studentský blok 52 ven do mrazu a sněhu a dal studenty zaházet sněhem a nechal je tak ležet přes hodinu.
„My, z B-křídla bloku 52, kdysi studenti, tehdy otroci, vyhnaní hlasem nadčlověckého pohůnka ze spánku únorového svítání, polosvlečení, rozespalí, zmatení a nahnaní jako zvířecí stádo ke stěně protějšího bloku, sražení k zemi a zaházení metrovou vrstvou sněhu. Byla to tenkrát krutá závěj, kryjící svou ledovou tíhou změť těl, údů, životů a myslí. Leželi jsme bezmocní, bezbranní a bídní. Minuty a minuty k nevíře dlouhé, pohřbeni do sněhového hrobu, v kalhotech narychlo natažených, v nedopjatých košilích, bez čepic, hlavy dohola ostříhané, někteří bosi. Leželi jsme na sobě, vedle sebe … jediné mlčící, nenávistné, bezmocné a temné tělo … Nenávist, veliká a trvalá se v nás rodila tehdy, v bílém hrobě. … Pět ze stodvaceti zemřelo s červeným ohněm v prsou a sněhovou růží v ruce. Na ruku jim napsali inkoustovou tužkou číslo a datum narození.“
Zdroj: Životní podmínky byly děsivé. Sachsenhausen očima studentů zatčených 17. listopadu 1939 – Médium.cz; Tudy táhli vojáci rašelinišť – studenti 17. listopadu 1939 – Médium.cz; Národ bez inteligence lze snadno zotročit – Médium.cz; Almanach odboje československého studenstva v letech 1939-1945, v roce 1945 vydal Ústřední Svaz Československého studenstva v Praze; Děkuji Ivaně Mašterové Čadové za poskytnutí snímků jejího dědečka i za souhlas s jejich zveřejněním.
