Článek
Dril a otročina
Stojíme v Klinkerwerku se studenty 17. listopadu 1939 - Ladislavy Lubasem a Bémem. V zadumání se rozhlížejí. Po chvíli se dají do vyprávění, co zde zažili.
„Támhle stála strážní věž, dál bylo rašeliniště. Odporné bažiny. Sem jsme každý den táhli s lopatami, abychom do úmoru dřeli.“
Až tady jsem díky nim plně pochopila dosah táborové písně Moorsoldaten, kterou si často zpívali.
„Wohin auch das auge blicket…“
Kam oko dohlédlo, všude močál, v němž ani zpěv ptačí nepotěšil.
Sem denně jako otroci s lopatami táhli vězni – vojáci slatiny z celé Evropy.
Ladislav Lubas se při vyprávění neubránil slzám. Po chvíli ticha promluvil i Vojmír Srdečný.
„Většinou se pracovalo v továrně na cihly. Nejednou zbytečně. Stáli jsme na ohromné hromadě písku a házeli ho zleva doprava a za hodinu zase zprava doleva. Zpátky jsme šli několik kilometrů po silnici. Občas někdo neodolal a vykročil z řady pro cigaretu, nedopalek u příkopu. Přímo na místě byl zastřelen.“
Znamení protestu, vzdoru
„Mnozí z nás rádi zpívali,“ vzpomínal Vojmír Srdečný. Na besedách se studenty, pokud byla příležitost, své mladé posluchače mile šokoval skvělou hrou na klavír.
Hudba, píseň vládnou magickou mocí. Alespoň na chvíli člověka vrátí domů, do rodných míst, do tónů přetaví pocity, které jím zmítají, uleví bolavému srdci, pozvednou morálku, hrdost, posílí vzdor vůči věznitelům. Jejich sílu jsem poznala v Z-Station, v zóně Z, kde vězně popravovali. Dodnes mám husí kůži, když zaslechnu první takty písně Moorsoldaten. V roce 2005 jsem ji s účastníky vzpomínkových akcí, které zde probíhaly, poprvé zpívala právě ve zmíněné zóně. Zněla jako chorál. Sálala z ní neochvějná víra vězňů, že jednou si šťastně řeknou, domove, jsi opět můj. I v těch nejhrůznějších chvílích je dokázala udržet nad vodou.
„… Einmal werden froh wir sagen/Heimat, du bist wieder mein!“
„Slova poslední sloky – potom už vojáci bažin nepotáhnou s lopatami do bažin/Dann zieh'n die moorsoldaten/Nicht mehr mit den spaten/Ins moor – jsme provázeli dupáním,“ vzpomínali bývalí vězni.
Na znamení protestu a vzdoru.
Po válce František Buriánek psal, jak v těžkém zápase o lidské hodnoty studentům pomáhali velcí mistři, básníci celého světa.
„… prošli s námi branou, nad níž mohl být verš z Dantova Pekla. Přišli ukryti na dně naší paměti, jak jsme se jim kdysi učili… Brzy vystoupili z úkrytu a napsáni na kousky papíru, v sešitkách ušpiněných, jak jsme je skrývali a nosili pod košilí, rozběhli se táborem. A pak za nedělního odpoledne před shromážděným blokem zazněli zpěvem, jenž uklidňoval i zapaloval, hladil i bodal, zpíval i proklínal. Byli to mistři naší líbezné mateřštiny: Erben, Mácha, Neruda, Vrchlický, Březina, Sova, Bezruč, Toman, Dyk, Wolker, Hora, Neumann, Seifert, Nezval a další… Jimi vcházeli jsme do země, jež je zemský ráj na pohled, do onoho národního společenství, jež od Husa k Masarykovi v zápasech těžkých a nerovných uskutečňuje svůj velký, ušlechtilý sen o pravdě, spravedlnosti a svobodě.
… Ukázali jsme se opět hodni národa hudebního. V českých blocích studentských nejčastěji zaznívaly písně. Národní písně… Nám byly… čarovným návratem do země milované, návratem do mládí, které jsme ztráceli v jeho nejkrásnějším rozvití, byly nám vyzpívaným žalem a radostným opojením, které vytrhávalo duši z umdlení.“
Tohle PF jsem dostala koncem roku 2011. Karikatura Vojmíra Srdečného je dílem jeho kamaráda Jiřího Šlitra
„My, Němci, nesmíme a nezačneme uhýbat před odpovědností…“
Oslav osvobození koncentračního tábora Sachsenhausen se v roce 2005 zúčastnil i tehdejší ministr zahraničí SRN Joschka Fischer. Mimo jiné otevřeně přiznal: „Byli to Němci, kdo vydával a plnil rozkazy… Znovu a znovu si tuto příliš hořkou pravdu naší historie musíme uvědomit. Nemáme právo zapomínat, k čemu vedlo oslepení rasovým šílenstvím a misantropickou nacistickou ideologií v naší zemi.
… Jméno naší země navždy zůstane spojeno se zločinem proti lidskosti… My, Němci, nesmíme a nezačneme uhýbat před odpovědností, kterou za to neseme.
… V Talmudu se praví: Zapomnění prodlužuje vyhnání. Tajemství spásy je v paměti. My a všechna následující pokolení musíme budoucnost stavět, aniž bychom zapomínali na minulost. Jedině tak splníme povinnost, kterou vůči mrtvým máme.“
Svět pochopil, oč v Praze šlo
„Málo je do roka tak významných dnů, jak památným se stal 17. listopad 1939. Den památný, všem současníkům však hrůzný oním barbarstvím, spáchaným našimi utlačovateli v prvé řadě na těch, kdož měli se státi předními nositeli duchovních statků národních a kteří byli určeni k tomu, aby v prvé řadě svými duchovními zbraněmi hájili všechno naše mravní bohatství, jež Němci usilovali vyrvat z našich srdcí a vymýtit z našich duší…
Nevinné oběti československých studentů prokrvily život dušeného národa; v ten den jako by naši utlačovatelé byli manifestačně svým postupem proklamovali do celého světa znovu svůj program nelidskosti, jíž si neuměl do toho dne celý ostatní svět vůbec představiti ani v nejméně civilisovaných koutech světa.
Leč právě tento svět hned dobře pochopil, oč v Praze při studentských masakrech šlo.
… A tak oběti studentů 17. listopadu 1939 doma svou krví spojily a semkly všechen český lid co nejúžeji v jeho odhodlání statečného odporu proti všemu nacistickému a tím proti všemu mravně a duchovně rozkladnému, bořícímu a ničícímu lidskou důstojnost. Ale stejně tak v cizině. Celý svět poznal a věděl, že nejen na český národ dolehl nejhroznější politický útlak, ale že se český národ, a především jeho mládež, mládež studentská, která jednou bude representovati národ v mezinárodním dění a toto ovlivňovati, svou vahou spoluurčovati a do něho zasahovati, že se brání, brání důstojně, hrdinně a statečně…“
Podepsán Dr. Edvard Beneš.
Zdroj: Almanach odboje československého studentstva v letech 1939-1945, v roce 1945 jej vydal Ústřední Svaz Československého studentstva v Praze; Hannes Wader-Die Moorsoldaten (Lyrics) - YouTube
