Článek
Vyhlášky zaplavily Prahu
Nezapomněl rovněž zmínit, co v osudných dnech prožívali jejich rodiče.
Večer 17. listopadu se ve stověžatém městě objevily dvojjazyčné vyhlášky. Česky a německy se v nich psalo: „Ačkoliv bylo opětovně vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině, menšími nebo většími akcemi odporu rušiti klid a pořádek v Protektorátu Böhmen und Mähren. Přitom bylo zjištěno, že původci těchto aktů odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách…“
Rodiny studentů zůstávaly v nejistotě. Koho zastřelili, koho zatkli, koho kam odvezli? Teprve když od synů začnou z koncentračního tábora přicházet zprávy se stejným textem - „Liebe Eltern, …Ich bin Gesund und es geht mir Gut.“ - získají vratkou jistotu, že ještě žijí. Prozatím, jak píší, jsou zdrávi a daří se jim dobře.
Studenty čekala dřina
„Po nekonečném čekání nás odvedli na nádraží a nastoupili jsme do osobního vlaku. Jeli jsme dlouho, pod dohledem esesáků a se zataženými záclonami. Na místo jsme dorazili za tmy. Pochodovali jsme po kotníky ve vodě podél borového háje a pak jsme prošli jakousi bránou a ocitli jsme se v koncentračním táboře Sachsenhausen,“ vyprávěl pan profesor.
Studenti museli odevzdat všechny osobní věci. Dostali pruhované vězeňské oblečení a poté je odvedli do baráků. Vedoucí bloků, kde vysokoškoláci bydleli, většinou byli němečtí političtí vězni, což situaci maličko ulehčovalo.
„Životní podmínky v barácích byly více než děsivé. V jedné místnosti se mačkalo sto padesát lidí. Spali jsme na slamnících na zemi, natěsnáni vedle sebe. Třebaže jsme měli k dispozici splachovací záchod a sprchy se studenou vodou, začaly se mezi studenty šířit infekční choroby. Strava bídná. Celodenní příděl zpravidla sestával z vodové polévky a kousíčku chleba. Ti, kteří kvůli epidemii spály nemohli s ostatními chodit pracovat, si čas krátili zpěvem, recitací a vzájemným vyučováním.“
S koncem karantény relativně snesitelný čas skončil. Studenty čekala dřina. Apely. Již předtím byli při každodenním večerním nástupu na apelplacu svědky hrozných scén. Viděli, jak vězni přinášeli na zádech své mrtvé kamarády, kteří zemřeli při práci vyčerpáním.
„I mrtvý häftling se musel k apelu dostavit. Sebemenší zpoždění esesáci obvykle trestali umlácením k smrti.“
Smrtící ledová noc
PhDr. Vojmír Srdečný i profesor Jan Šabršula často vzpomínali na noc z 18. na 19. ledna 1940, kdy vězni v třeskutém mrazu, bez rukavic a plášťů, museli stát na apelplacu. Nesměli se pohnout, pro zahřátí podupat nohama. Opatrně se aspoň snažili hýbat prsty na nohou, rukama ochránit uši.
„Před jedním blokem stáli nastoupení čeští starostové, starší pánové. Mnoho z nich padlo na zem a zmrzlo. To vše z rozmaru lagerführera. Později se údajně chvástal, že našel nový a snadný způsob snížení počtu vězňů,“ vyprávěli oba muži, kteří na sobě pocítili dopad Sonderaktion 17. 11. 1939.
Do jara v Sachsenhausenu zemřely asi dvě desítky mladých mužů. Podle Jana Šabršuly jejich smrt způsobily především dvě události.
Jednou v zimě se esesákovi zdálo, že se vězni při vstávání loudají. Vyhnal je ven a nařídil ulehnout do sněhu. Kolegové je museli zaházet sněhem.
„K druhé došlo s blížícím se jarem. Několik dnů za sebou jsme v silném lijáku tahali cihly. Do rána nám oblečení neuschlo. V dřevěných barácích byla nesnesitelná zima. Led stěny pokrýval i zevnitř. Ve snaze trochu se zahřát, jsme se jako sardinky namačkali na sebe a pokoušeli se místnost vyhřát vlastním dechem. Mnozí z nás se probouzeli s hlavami ve vodě.“
Hrůzy
Příznačný název dal básník Jan Pilař veršům, do nichž vložil prožitky vlastní i svých kolegů.
„Den listopadu, jádro hořké,/drcené zuby mladými. Do mlhy jako do předpeklí/jdem s ústy puklými./ … Sahaly prsty nehmotné/po naší zmrzlé kůži…/Závěje hladu … ptáci slov…/kolony, stráže, muži … ó pýcho orlů na útesech,/kam smí jen uniknout/myšlenka naše na svých křídlech/z těch šachet, drátů, pout!“
Zdroj: Poznámky pořízené během opakovaných cest do Sachsenhausenu se studenty 17. listopadu 1939; Almanach odboje československého studenstva v letech 1939-1945, v roce 1945 vydal Ústřední Svaz Československého studenstva v Praze
