Článek
Vděk za studium beze strachu
V reakci na článek zveřejněný na Seznam Médium napsala:
„Tenkrát mu bylo pouhých jednadvacet. Tedy o pár let méně, než je nyní mně. Také jsem studentka VŠ a jsem moc vděčná, že mohu studovat beze strachu. … Problematika druhé světové války a německá okupace mne již dlouho zajímá. Bylo by dobré, kdyby se každý mladý člověk vracel do historie. Především proto, aby se nezapomnělo, aby se z ní budoucí generace poučily a stejné chyby z minulosti neopakovaly.“
Postoj čtyřiadvacetileté studentky těší. Odkaz předka zjevně ctí také Jan-Matěj Rak, který v diskusi pod stejným článkem uvedl:
„Jedním z těch studentů byl i můj děda. Začal tenkrát chodit se slečnou, mou babičkou, a měli mít druhé rande. Na schůzku místo něj přišel jeho táta, tedy můj pradědeček, aby synka omluvil. Řekl: ‚Slečno, omlouvám svého syna, který měl mít s vámi dnes schůzku, ale nemůže se dostavit, protože je v koncentráku.‘
Dodneška mám v truhle jeden dědův dopis ze ‚Schutzhaftlager Sachsenhausen‘ i propouštěcí dokument.“
„Rozhodně je potřeba, aby se o historických tématech hovořilo.“
Zdůrazňuje Lucie Šotolová.
„Děsí mne například nárůst počtu lidí, kteří naprosto popírají holocaust. Utrpení, jemuž vězňové byli v koncentračních táborech vystaveni. Obávám se, že s odchodem posledních přeživších a svědků tehdejší doby z tohoto světa, popíračů bude stále více…“
Prostý pomník, instalovaný na půdě bývalého koncentračního tábora Sachsenhausen, připomíná jména osmnácti studentů, kteří útrapy, jimž byli vystaveni, nepřežili.
Za všechno je trest. Zpravidla smrt
MUDr., PhMr. Jaroslav Novotný, pradědeček Lucie Šotolové měl, podobně jako dědeček Jana-Matěje Raka, štěstí. Oba lágrové útrapy přežili.
Díky Anně Milarch, která léta pracovala v Památníku koncentračního tábora Sachsenhausen, se podařilo získat jediný dokument potvrzující, že předek Lucie Šotolové zde byl opravdu vězněn. Její rodina tak do svého archivu může zařadit vzpomínku, byť smutnou, na jednoho ze svých členů.
Na kvalitě zmíněné písemnosti se výrazně podepsal zub času, což jeho zveřejnění brání. Obsahuje pouze strohá fakta, která mlčí o tom, co po přijetí do lágru nejen Jaroslava Novotného čekalo.
Za všechny studenty nechť promluví vzpomínka jednoho z nich, Rudolfa Mertlíka, v níž přibližuje první dny v Sachsenhausenu.
„Nevím, čí pero by dovedlo výstižně vylíčit nitro člověka, který přišel do koncentračního tábora. Na co myslel první dva dny? Jistě si položil otázku, jak dlouho to vydrží, než zajde a vydrží-li to, jak dlouho bude takto vězněn, ty mučivé pochyby, ty dohady! V našich myšlenkách se usídlila představa, že budeme za dva, tři týdny puštěni, že tam jsme jen proto, aby nás zastrašili. Vždyť musíme být doma, pracovat, studovat! Jak dlouho si člověk podržuje představy a zvyklosti z bývalého života na svobodě… trvá vždy delší čas, než se přemění na číslo… než se naučí žít ze dne na den … nečekat na zázrak, nevěřit v spravedlnost gestapáckého systému … ale přitom neztratit vůli k životu … nestat se pasivním.
… Brzy jsme se dověděli, že jsme vlastně Hungerblock, to jest, že jsme na blocích, kde osazenstvo nepracuje, ale za to je trápeno hladem. Tehdy, v roce 1939, říši ještě nezáleželo na tom, zahyne-li v lágru tisíc lidí nebo čtvrt milionu. Byly i jiné bloky, kde vězňové nepracovali, alespoň ne všichni. O práci jsme se však dovídali brzy od těch, kteří tvořili pracovní čety, komanda.
… Jako popravčí sekyra nám znělo slovo klinkerwerk, kanál. To byla tehdy nejhorší komanda.
Když nám o nich vyprávěli kamarádi z ostatních bloků, tuhla nám krev v žilách. Jaksi doplňkem k jejich zprávám nám byla dána možnost vidět, jak denně jsou přivážena před večerním apelem plná auta mrtvol – jak jsou mrtví počítáni, odečteni od živých a jak se každému ulevilo v mysli, když zazněla z věže slova: „Post Turm. A nichts neues“ a rapportführer dal povel k odchodu do bloků.
Na apelu jsme slýchávali denně zoufalé sténání, nářek… některé bloky v lágru jsou odděleny dalším ostnatým drátem … lidé v nich mají pod trojúhelníkem nebo na zádech černá kolečka – lidé z trestného oddílu – ze štráfky. A život v té isolaci? Lze jej srovnat s peklem, až na to, že pekelná muka jsou prý věčná, kdežto odsouzenec ve štráfce netrpěl dlouho, někdy jen pár hodin. A ta doba stačila, aby měl přeražená žebra, utržené ledviny, vykopnuté oči … to vše bylo také přeškolování (Umschulung), neboť koncentrační tábory byly ústavy výchovné, nikoliv trestné.
… co bylo nutné spáchati, aby se člověk dostal do trestných bloků? Stačilo být polapen … že si někde ukradl kus řepy, že snědl kousek chleba, když se jíst nesmělo, že se znelíbil esesmanovi … že si dal pod kabát kus novin, aby nepromokl při celodenním dešti…“
Daleko horší chvíle než popisované, pro studenty přišly po 20. dubnu 1940, kdy téměř všichni byli nahnáni dřít pro říši.
„Ale pak se vše změnilo. Dostali jsme krumpáče, lopaty, nosítka – a do práce!“
Zdroj: Životní podmínky byly děsivé. Sachsenhausen očima studentů zatčených 17. listopadu 1939 – Médium.cz; Tudy táhli vojáci rašelinišť – studenti 17. listopadu 1939 – Médium.cz; Národ bez inteligence lze snadno zotročit – Médium.cz; Almanach odboje československého studenstva v letech 1939-1945, v roce 1945 vydal Ústřední Svaz Československého studenstva v Praze
