Článek
„Prodělal ruskou anabázi, bojoval u Zborova, v Haliči, projel matičkou Rusí až do Vladivostoku, aby se americkou lodí přes Suezský průplav konečně dostal domů,“
napsala ve svých vzpomínkách jeho dcera Věra Krejčová, rozená Brumlová. Když si je takto pro sebe uschovala, na 500 kusů z bohaté dokumentace včetně asi 100 fotografií po plk. M. B. Brumlovi předala do VHÚ v Praze.
V létě roku 2006 jsme spolu seděly v jejím bytě a já měla možnost si tuto elánem oplývající ženu vyslechnout osobně. Ukázala mi i řadu dobových snímků.
„Českoslovenští legionáři to neměli lehké. Cestou domů museli lovit zvěř, aby se najedli. Bojovali s nepřáteli i s místními obyvateli, kteří z hladu a bídy loupili, přepadávali. Legionáři měli vlastní nemocniční vagon, neboť se museli starat o své zdraví, raněné i na smrt churavé. Navazovali rovněž přátelské vztahy se Sibiřany či Japonci. Něco vím z vyprávění, něco z fotografií a z dokladů, které mi po tatínkovi, plukovníku Martinu Borisi Brumlovi zůstaly.“
Podkarpatská Rus – doslova panenská země
S notnou dávkou hrdosti, že je dcerou statečného muže a vlastence, Věra Krejčová pokračovala.
„Táta byl vynikající pozorovatel a žák života. Jeho zkušenosti a znalosti v dobrém poznačily jeho povahu, charakter, inteligenci a odvahu. Přátelství navázaná v legiích, věrnost sobě i vlasti legionáře včetně mého tatínka, provázela po celý život. Tak na něj, na jeho kamarády a generaci nahlížím dodnes.
Rodnou vlast, Brno uviděl až v roce 1920. Dlouho se zde neohřál. Prošel několika místy a zařazeními. Jelikož se, podobně jako jiní, cestou z legií domů naučil rusky, rozhodl se zůstat v armádě. S řadou jiných ruských legionářů byl coby velitel čety převelen k posádce pěšího pluku č. 36, k 12. divizi v Užhorodě. Podkarpatská Rus tehdy byla doslova panenskou zemí. Nepoškozená, nevykradená, zdravá, mírumilovná, křesťanská. Díky úsilí našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka a prvních průkopníků se zde za velmi primitivních podmínek začalo vyučovat, zařizovat, stavět. Organizovala se správa území, zajišťovaly služby…
Otec narukované vojíny, kromě své osvětové a vojenské práce, učil číst a psát. Výsledkem jeho působení byla například řada výchovných a zájmových kurzů či zájezdů pro nováčky, zakládání Sokola. Mimo obrovského množství dobových fotografií to potvrzuje dvacet dva kreseb tužkou s náměty ze života TGM, jehož místní ctili jako osvoboditele. Namaloval je vojín, Rusín, bohužel bez podpisu, takže zůstává neznámý. Byly určeny coby dar vojáků Podkarpatské Rusi k jeho osmdesátým narozeninám.“
Snímek z rodinného alba Věry Krejčové zachycuje vyhodnocení vojenské výchovy někdy v polovině 30. let 20. století na Podkarpatské Rusi. Martin Boris Brumla je zcela vlevo.
Žilo se tam nádherně
Konstatovala s dojetím v hlase Věra Krejčová. Avšak v prosinci 1935 byl M. B. Brumla, v hodnosti štábního kapitána, převelen do Prahy k 5. pěšímu pluku.
„Tatínek se dostal do Štefánikových kasáren na Smíchově. Pamatuji si, že tehdy se ještě chovali koně. Když jsme kolem kasáren chodívali, dívali jsme se na ně sklepním okénkem. Vždy tam bylo vzorně čisto.
Život by byl nádherný, kdyby blízko našich státních hranic nebujel nacismus. A tak byl tatínek pověřen vojenským stavebním dozorem na stavbě opevnění ve středních Čechách. Moc byl zklamán, jak se nakonec události vyvinuly. Jediné, co mu z té doby zůstalo, je krásný odznak vážící 5 dekagramů.
Po vzniku protektorátu okamžitě odmítl sloužit v armádě. Zřekl se všech jistot plynoucích z pravidelného platu, ačkoliv měl dvě děti v obecné škole. Věren svému přesvědčení se rozhodl pro odboj.“
To je však jiná kapitola, o níž jsme si s Věrou Krejčovou povídaly také.
Zdroj: Osobní poznámky pořízené během opakovaných návštěv u Věry Krejčové a její písemná práce, oceněná v 53. ročníku soutěže vzpomínek, historických a dokumentačních prací. Kdysi soutěž pořádal ČSBS.
