Článek
Stojíme před ním a mlčky čteme jména lidí, hitlerovským režimem nahnaných do nepředstavitelně tvrdého pracovního kotle. Stali se otroky bez jakýchkoliv práv. S jedinou povinností – dřít, dřít do úmoru. Do naprostého vyčerpání, na jehož konci pro mnohé přicházela vpravdě osvobozující smrt. Křížovou cestou zde od léta 1943 do jara 1945 prošlo na deset tisíc lidí. Nuceně nasazení z východní i západní Evropy, sovětští váleční zajatci, internovaní italští vojáci. Mezi nimi i mnoho Čechů.
Tisíc tři sta jmen
„Na základně Valentin jsme byli nuceni pracovat za podmínek, za velmi nepříznivých podmínek, které logicky musely způsobit smrt mnoha lidí. Když jsme se vrátili na místo, kde jsme byli ubytováni, opět jsme se ocitli v systému totální likvidace,“ vykreslil po válce peklo, jímž prošel, Raymond Portefaix, bývalý francouzský vězeň koncentračního tábora.
Je známo asi 1300 jmen ze všech, kteří při stavbě bunkru na březích řeky Vezery zahynuli. Původní hrobová pole kolem něj jsou již prázdná. Těla byla exhumována a převezena na důstojné místo na centrálním hřbitově v Brémách. Podle slov Ulricha Stüweho, který nás bunkrem provázel, se životnost jednoho vězně rovnala třem až čtyřem měsícům. Mezi mrtvými figurují také nuceně nasazení Češi z protektorátu. Někteří sem zpočátku, po 15. březnu 1939, přicházeli dobrovolně, s vidinou lepšího výdělku.
Už desítky let je bunkr ruinou. Tak dokonalou, že ji prakticky nelze zlikvidovat. Je jediným zachovaným montážním závodem pro ponorky typu U XXI. Podařilo se jej dostavět pouze z devadesáti procent, takže nová plavidla, která měla významně posílit bojeschopnost nacistické říše, odsud nikdy nevyplula.
Kam s ponorkami? Pod zem!
Severní Německo bylo západními spojenci bombardováno často a silně. Cílem nebyly pouze strategické průmyslové podniky. Bombardéry rovněž vyhledávaly německé ponorky. Až do roku 1942 ponorková válka pro Německo probíhala poměrně dobře. První neúspěchy přišly s rozšifrováním tajného kódu válečného námořnictva poté, co spojenci získali přístroj Enigma a kódovací knihy z německé ponorky.
Z pohledu současníka se plány na výstavbu bunkru a sestavování ponorek jeví jako zcela nereálné. S betonováním se po přípravných pracích začalo již koncem roku 1943. V době, kdy válka pro Hitlera neprobíhala dobře. Týkalo se to i námořních bitev. K naplnění svých plánů Hitler zoufale potřeboval další a lepší ponorky. Z toho vyplynul zásadní úkol. Co nejrychleji vybudovat závod na jejich výrobu. Za jakýchkoliv okolností. Lidské životy nehrály roli. Za osmnáct měsíců (!) se podařilo postavit objekt, který je k vidění dodnes. Počítalo se s tím, že každých padesát šest hodin bude smontována jedna ponorka! Původní termín zahájení jejich montáží, koncem roku 1944, splněn nebyl.
Skutečnost, že z Valentina žádné nikdy nevypluly, mj. způsobily vážné potíže s kvalitou jednotlivých dílů. Celá ponorka se skládala z osmi samostatných sekcí, vyráběných v několika firmách. Zásadní problém spočíval v tom, že je produkovaly i továrny, které v daném oboru měly malou zkušenost. Před montáží bylo nezbytné vše pečlivě zkontrolovat a odhalené závady opravit.
Jak se vypořádat s nálety spojenců a současně zajistit fungování zbrojního průmyslu? Diskutovalo se o několika variantách. Jednou z možností bylo dostat výrobu pod zem. Další návrh – postavit bunkry. Ovšem co nejblíže Brémám. Jejich obyvatelé však z obavy před dalšími zničujícími nálety na obývané lokality protestovali.
Výhodou nakonec zvoleného místa byl i fakt, že zdejší půda dokázala unést stavbu tak těžkou. Blízkost řeky Vezery zase umožňovala dopravu stavebního materiálu po vodě. Stejnou cestou mohly přicházet komponenty ponorek. Dokončené by pak z něj po její hladině dopluly do Severního moře, kde by se ponořily.
Obří stavba pořád udivuje
Bunkr je dlouhý 426 m, šířka z východní strany činí 67 m, západní u břehu Vezery je až 97 m široká, s maximální výškou 27 m v oblasti nástaveb. Stěny jsou silné 4,5 až 7 m. Podle Ulricha Stüweho by použitý beton stačil na výstavbu města pro 27 tisíc obyvatel.
Dne 27. března 1945 bombardéry RAF na bunkr Valentin poprvé zaútočily bombami Grand Slam o hmotnosti 10 tun. Dvě zasáhly 4,5 m silnou stropní desku a vytvořily krátery o průměru 8 m, přičemž vnitřní technologie byla poničena jen nepatrně. O tři dny později druhý nálet jednatřiceti bombardérů USAAF bombami typu Disney okolní terén doslova obrátil na ruby. Přímý zásah se však nezdařil. Konce války se bunkr dočkal jen lehce poškozený. Cílem opakovaného bombardování se stal ještě několikrát. V letech 1946-1948 zde RAF a USAAF testovaly bomby Disney s raketovým motorem o hmotnosti dvou tun. Po marných pokusech bunkr zničit, jej v roce 1962 převzala západoněmecká armáda a po vleklých jednáních a hledání civilního investora byl objekt v roce 2011 zpřístupněn veřejnosti k občasným prohlídkám.
„Výstavbu pomníku iniciovali vojáci bundeswehru, kteří se tímto způsobem chtěli vyrovnat s naší neblahou minulostí,“ dodal na rozloučenou jako by mimochodem Ulrich Stüwe.
