Článek
Rozhlížela jsem se po sále a přemýšlela, kde asi seděla Irena Preissigová, vdaná Bernášková, účastnice druhého domácího odboje, když právě tady Smetanově hudbě naslouchala.
Návrat do vlasti
Dne 29. června 1921 tři Preissigovy dcery, Vojtěška, Irena a Yvona, dostávají od generálního konzula Republiky československé v New Yorku cestovní list, aby se mohly vydat na cestu do rodné země. Dostaly jej za účelem studia na dobu do 28. prosince 1921. Odjezd do vlasti je určen na 6. července.
Co je čeká na druhém břehu oceánu, v daleké Evropě? Jsou rozpolcené. Na jednu stranu se těší na návrat do vlasti, na druhou by nejraději zůstaly v Americe, kde si zvykly.
„Vracíte se domů do Čech. Vlastně do Československa, do nově vzniklé republiky. Pamatujte, je to váš domov, ale byly jste příliš dlouho v cizině. Budete si ho muset samy znovu vybudovat. Bude záležet jen na vás, jak si s tím poradíte. Svůj další život máte ve svých rukách,“ promluvil k nim jejich otec, malíř a grafik Vojtěch Preissig.
Největší starosti mu dělala Inka.
„Pro tebe je všechno jen černé nebo bílé, ale v životě to tak není. Chápeš?“
Je celá po něm. Jako by sám sebe viděl v mladších letech. Snad na něj dá, snad jeho slova vezme vážně…
„Inko, do všeho jdeš celým srdcem. Jenomže srdce se musí korigovat rozumem. Moc tě prosím, nezapomínej na to!“
„Pamatujte, je to váš domov!“
Sestry, od malička vychovávané hudbou, po návratu do vlasti často chodí na koncerty. Ve Smetanově síni Obecního domu Irena, které stále říkají Inka, poprvé slyší Smetanovu Mou vlast. Naslouchá každičkému tónu jeho symfonických básní. Žasne, co všechno hudební skladatel do svého díla vložil. Vnímá je jako jeden z vrcholných vlasteneckých manifestů, spjatých s ideou vlasti, národa a slávy.
Zavře oči. Nechává se unášet hudbou pronikající do nejzazších hlubin jejího srdce. Tóny vyvolávají postavy z českých dějin, obrazy dávné minulosti. Defilují před ní jako postavičky na staroměstském orloji. „Čte“ v nich z českých bájí a pověstí.
V duchu spatří nad Vltavou se tyčící majestátní Vyšehrad, mýtické sídlo českých knížat a králů. Vyjeví se jí v bývalé slávě a rozmachu. Vedena Smetanovým dílem s ním prožívá jeho úpadek v období válek a sporů. Pak do dlaně jemně nabere trochu vody. Dotkne se Vltavy, rodící se z lůna země. A hle, v Šumavském lese se zastříbřily dva pramínky, spojující se v řeku protékající českou krajinou. Následuje ji. Spolu s Bedřichem Smetanou míjí lesní honitbu, zamává veselícím se svatebčanům, na okamžik splyne s nočním rejem rusalek, aby vzápětí poznala, že klid řeky je jen zdánlivý, že se umí rozčílit, že dokáže ukázat svou sílu. Vidí Svatojánské proudy, řeku razící si cestu peřejemi ku Praze. Vidí nezkrotný vodní tok, který vorařům dává tvrdou lekci z chlapství.
Inka ani nedutá a celou svou citlivou duší zděděnou po otci souzní s hudbou geniálního skladatele. V úctě skloní hlavu pod Vyšehradem, před velebně protékající řekou, pomalu mizející v dáli.
Vychovávaná v rodině umělce navyklého vyjadřovat se v obrazech, vstupuje do líbezného českého kraje, do luk, lesů a hájů. Zpívající ptáci, slavnosti roztančené v rytmu polky dávají znát, že Amerika je pro ni minulostí.
„Pamatujte, je to váš domov. Byly jste příliš dlouho v cizině. Budete si ho muset samy znovu vybudovat. Záleží jen na vás, jak si s tím poradíte. Svůj další život máte ve svých rukách.“
Ince se vracejí tatínkova slova. Dobře si pamatuje, co jim před návratem do vlasti připomínal. Do otcových slov se Smetanovou síní nese hudební oslava české minulosti, krajiny i hrdého lidu. V tu chvíli netuší, čeho všeho bude pro jeho obranu schopna.
Podobně jako poznávala Ameriku, se snaží co nejvíce vniknout do samé podstaty češství, rodné země. Ráda chodí na Žofín. Občas usedne na lavičku a pozoruje maminky s dětmi. Naslouchá štěbetání drobotiny. Chce však znát víc, chce vědět, jak její vlast vypadá. Chce zjistit, odkud vyšli její předci, aby věděla, kam kráčí ona sama.
Zaplatila vlastním životem
Rodiči vychována v silném vlasteneckém duchu, obdařena talentem na jazyky, analytickými schopnostmi, obrovskou odvahou, jíž převyšovala i muže té doby, po vzniku protektorátu Čechy a Morava všechny své schopnosti vynaložila na osvobození rodné země – Československa. Zaplatila tím nejcennějším, co měla. Vlastním životem.
V den její násilné smrti byly v protektorátu vylepeny rudé vyhlášky.
„Dnes byla popravena Irena Bernášková z Prahy, kterou odsoudil Volksgerichtshof pro přípravu k velezradě a nadržování nepříteli k trestu smrti a k trvalé ztrátě občanských čestných práv. Berlín 26. srpna 1942. Der Oberreichsanwalt bim Volksgerichtshof.“
První Češka, popravená gilotinou na nejproslulejším popravišti třetí říše. V Plötzensee.
Zdroj: Archiv Památníku Terezín A 10962; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017; https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2824516
