Článek
Ve společném díle se zabývají krátkým, leč z pohledu osudů Československa dramatickým časovým úsekem mezi 12. až 15. březnem 1939. Jejich vztah k němu, netajili se, zůstává velice osobní. Okupace republice vzala svobodu a jako tisíce jiných i je připravila o otce.
Miloslav Moulis, osvětimský a buchenwaldský vězeň vzpomínal.
„Onen 15. březen 1939 si pamatuji dodnes. Někdy kolem páté hodiny ranní mne tatínek probudil se slovy, že rádio hlásí, že nás Němci obsadili. Tentýž den jsme přišli do školy a dověděli se o zatčení našeho gymnaziálního profesora, jinak člena Společnosti za demokratické Španělsko. Na mne a na spolužáky tehdejší události zapůsobily tak, že jsme v odpověď založili Národní hnutí pracující mládeže. Jen tak na okraj, gestapem jsem byl zatčen dvakrát. Podruhé 15. března 1943.“
Na přetřes tenkrát přišlo i téma, jež nás nenechává klidnými ani dnes. Proč se stále projevují snahy přemalovávat dějiny, proč se najdou tací, kteří z vrahů dělají hrdiny a naopak? Proč nezřídka míváme pocit, že objektivní výklad dějin přebíjí politická objednávka, sledující určitý cíl bez ohledu na pravdu?
Černobílé vidění
„Minulý režim nás naučil černobílému vidění. Jenomže poctivý autor musí lidi nahlížet očima jejich doby. Nelze jen tak Háchu soudit za jeho postoje a nevidět, v jakém postavení se nacházel… Nebo Tiso, ten představoval něco jako váhající střed. Hitler ho však dokázal dokonale zmanipulovat, zneužít. V tom byly prvky Hitlerovy geniality. Myslím v umění manipulovat lidmi podle potřeby. To si musíme otevřeně přiznat. Politika je nesmírně obtížné zaměstnání a snadno se v něm může stát, že když o něco jde, člověk, který má nějakou moc, se dostane na nakloněnou rovinu, z níž není návratu. A tak Hácha nakonec schvaloval popravy za heydrichiády, Tiso žádal pomoc hitlerovského Německa proti slovenským partyzánům…“ předložil svůj názor Roman Cílek.
Miloslav Moulis na něj navázal.
„Lidé reagovali různě. Jejich celkové zklamání z tehdejších událostí se rovněž projevilo v různých průpovídkách. Například se říkalo: ˛Hácha, Hitlerovo brácha.ʼ
Z deziluze rovněž vyplynulo hodnocení tehdejšího postoje Sovětského svazu. Pamatuji si, jak jsme čekali, zda něco udělá. A jak moc jsme byli zklamaní, že se nic nedělo, že jsme zůstali bez pomoci. Ukázalo se, jak pravdivé bylo konstatování některých zahraničních médií té doby, že 15. březen 1939 byl de facto počátkem druhé světové války, že okupace našich zemí a vznik protektorátu Čechy a Morava se staly výchozím prostorem před tažením proti Polsku.“
Roman Cílek k tomu dodal:
„Co asi tak mohla učinit země, jejíž vůdci vystříleli dvě třetiny svého velitelského sboru!? V tom vidím Stalinův zločin spáchaný na sovětském lidu.“
Kdybychom se bránili, kdybychom neodevzdali opevnění…
„Říkat kdyby, je obrovský omyl. Události přece nelze domyslet! Hitler v době ze 14. na 15. březen 1939 nebyl schopen svou armádu zastavit. Jde o to, kdo by u nás vydal povel jít do zbraně a použít ji, když přesila byla tak veliká, že výsledkem by byl masakr? A že by se probudila Hitlerova domácí opozice a reagovala? To je čirá iluze. Vždyť vlastní národ dokonale zblbnul. Ten šel za ním. Zbrojením jej zbavil nezaměstnanosti, Německo připravil na obsazení značné části Evropy. Mistrně využil oslabení Sovětského svazu a nejednoty západních zemí.“
V návaznosti na předchozí slova M. Moulis doplnil, že československá vláda věděla, co bude následovat.
„Zpravodajské služby, které vždycky vědí více, měly informace. Disponovali jsme vynikající a skvěle vyzbrojenou armádou, jenomže přesila byla obrovská. Sami jsme ji zastavit nemohli. To žádalo přinejmenším úsilí celé Evropy.“
Bez zajímavosti není ani Cílkova poznámka.
„Rád bych podotkl, že v dějinách někdy obrovskou roli hrají emoce. Hitler strašlivě nenáviděl prezidenta Beneše. Šlo až o patologickou nenávist. Snažil se ho pokořit za každou cenu. Tedy nejen svou přítomností na Hradčanech, ale i tím, že on – vegetarián a abstinent – si v Praze dal vyhlášenu pražskou šunku a plzeňské pivo. To jsou detaily, které „velké“ historiky nezajímají, ale pro čtenáře jsou dle mého soudu zajímavé a dějiny činí přitažlivějšími.“
Memento pro současníky
Pročítám staré poznámky a uvědomuji si, že ani léta, která od onoho rozhovoru uplynula, jim neubrala na aktuálnosti. Zvláště poslední věty, které tehdy od obou spisovatelů zazněly.
„Mementem pro současníky je nutnost všímat si varovných projevů jakékoliv totality, potlačování demokracie. Jen v jednotě našeho kontinentu spatřujeme možnost uhájení míru a budoucnosti bez válek.“
