Pplk. Bedřich Valla zemřel po útrapách věznění v terezínské Malé pevnosti

Po vzniku protektorátu Čechy a Morava bylo mj. nezbytné řešit, kam s obrovským množstvím vojenského i civilního personálu, který se ocitl bez práce? Dílčím řešením se stalo zřízení vládního vojska, jakéhosi „výkonného orgánu české vládní moci“. Do něj přešla část důstojníků i poddůstojníků někdejší čs. armády. Německá okupační moc tak alespoň navenek chtěla demonstrovat proklamovanou autonomii protektorátu. Coby důkaz měly posloužit jeho vlastní vojenské síly.

Jak se píše na stránkách VHÚ, „kolaborantů v jeho řadách příliš mnoho nebylo“. Toto konstatování potvrzuje rovněž web MO ČR, na němž se mj. uvádí, že „významné procento „vladařů“ patřilo k odpůrcům nacismu“. Nemálo z nich se ocitlo za mřížemi nacistických žalářů, někteří skončili na popravištích.

Do řad tohoto vojska byl záhy vybrán a přeřazen i pplk. Bedřich Valla (20. 1. 1892-20. 5. 1945).

Hodnoty Skauta vyznával celý život

Pomoc druhým, věrnost vlasti – hodnoty, které podplukovník Bedřich Valla, ve skautském hnutí známý pod přezdívkou Šíp, vyznával po celý život.

Pestrou vojenskou dráhu zahájil v ruských legiích. Následně, do června 1939, sloužil v československé armádě, aby se zanedlouho dostal do vládního vojska. V květnu 1944 se s ním přesunul do Itálie. Již v době působení ve vládním vojsku se aktivně zapojil do odboje. Do ilegální činnosti Obrany národa. Gestapo jej však odhalilo a v srpnu téhož roku v Boloni zatklo.

Umístěn do hromadné cely

V lednu roku 1945 byl podplukovník Valla převezen do policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín a umístěn do hromadné cely na IV. dvoře.

„Zde se znovu potkal se svými kolegy z vládního vojska a z odboje. Měl velké štěstí, že se nenakazil všudypřítomným tyfem. Po osvobození byla v Krabčicích u Roudnice nad Labem zřízena karanténní stanice, jejíhož vedení se ujal. Průchod touto stanicí byl pro část vězňů „propustkou“ na svobodu. Právě tady jej stihla lehká mozková příhoda,“ přibližuje osudy pana podplukovníka Hana Procházková z dokumentačního oddělení Památníku Terezín.

„Následně byl hospitalizován v roudnické nemocnici a poté k doléčení přemístěn do pečovatelského ústavu v Horních Beřkovicích. Jenomže přišel další, silnější atak mrtvice a po něm smrt. Mnoho nechybělo a byl pochován jako neznámý vězeň. V poválečném zmatku se totiž ztratily jeho dokumenty. Naštěstí jeho syn Dušan zde otcovo tělo objevil a postaral se o řádný pohřeb,“ dodává Hana Procházková.

Svým vojákům i chlapcům ze skautského oddílu vštěpoval potřebu být silný, duševně i fyzicky. Dobře vycvičený, neboť jen tak mohou republiku bránit a osvobodit.

„Zakladatel junáctví v Praze-Dejvicích je br. Bedřich Valla. … Jeho malá smečka Vlčat se brzy rozrostla na nejmohutnější pražské středisko. Své bohaté zkušenosti svědomitého vojáka a junáka uplatňuje pplk. Valla v náčelnictvu Junáka, na Lesních školách a zejména v branné výchově. … Pro svou odbojovou činnost byl za okupace uvězněn. Šťastně přežil všechna utrpení terezínského vězení a ihned po osvobození se stává velitelem karanténní stanice. Pracuje neúnavně, bez ohledu na své zdraví … Jeho život byl až do posledního dne naplněn junáckým příkazem pomoci bližnímu,“ píše se v článku DOBRÝ VOJÁK A JUNÁK.

„Jaké bylo mé překvapení, když jsem byl v pověstné terezínské Malé pevnosti přeložen na celu č. 42 a tam se ke mně hlásí br. Valla, v šedé vězeňské blůze. Opět se se mnou dělil „po junácku“ o chlebové kůrky i o ukořistěné brambory,“ vzpomínal ve výše zmíněném článku jeho autor, spoluvězeň Jiří Pradáč.

„Br. Valla byl v pevnosti vedoucím dvacetičlenné pracovní skupiny … Měl jsem dojem, že i naši strážci, mladí esesáci, měli úctu k br. Vallovi a krotili před ním svou hrubost a vulgárnost. Kdykoliv „der alte Offizier“, jak jej nazývali, žádal pro své lidi nějakou úlevu v práci, dosáhl jí. V SS-Nachritenschule jsme odposlouchávali rádio … a večer jsme… dlouho, dlouho do noci debatovali. Br. Valla dělal také pečlivé přípravy do budoucna, neboť bylo zřejmé, že konec Německa je nedaleko.

Nastává památný den 5. květen. Se stožáru je stržena vlajka s hákovým křížem. Vztyčujeme československou a zpíváme hymny. Hleděl jsem na br. Vallu. Stál, vzpřímen jako voják a svobodný Čechoslovák, ale z očí, upřených na státní vlajku mu kanula slza za slzou na udupaný písek vězeňského dvora, kde ještě nedávno hřměly salvy popravčí čety.“

Jak Jiří Pradáč píše, br. Valla na nic nečekal, sbalil svou tornu, „vyzvedl si svůj plášť se zlatými hvězdami na výložkách a hlásil se s ostatními důstojníky na pomoc právě postavší Praze. Nebylo mu toho však osudem dopřáno. V Terezíně řádila již nějaký čas epidemie tyfu a Mezinár. Červený kříž zakázal propouštění vězňů mezi zdravé civilní obyvatelstvo. A tak se opět setkávám s br. Vallou jako s velitelem karanténní stanice v Krabčicích pod Řípem“.

Skauti nezapomínají

„Zde žil v letech 1935-1944 pplk. Bedřich Valla - Šíp důstojník Generálního štábu armády ČSR - člen organizace Obrana národy - člen náčelnictva Svazu Junáků, skautů a skautek RČS - zakladatel a vůdce I. junáckého střediska v Dejvicích a tvůrce skautské branné výchovy - nositel Československého válečného kříže z r. 1939, Zlatého junáckého kříže 1939 - 1945, narozen 21. 1. 1892 v Náměšti nad Oslavou,“ lze se dočíst na pamětní desce, odhalené 20. května 2015 v Kafkově ulici 27 v Praze.

Iniciátory byli skauti ze střediska pplk. Vally, působící na Hanspaulce. Jejich oddíl navazuje na činnost předválečných dejvických skautů, v jejichž čele stál Bedřich Valla.

Zdroj: Hana Procházková, publikace Nezlomeni, Památník Terezín, 2024; osobní poznámky pořízené během vernisáže expozice Nezlomeni, 19. září 2024; Jiří Pradáč, DOBRÝ VOJÁK A JUNÁK, Junák, roč. 28, 1945-1946, č. 26, str. 330; https://www.nasepraha.cz/v-dejvicich-odhalili-pametni-desku-pplk-bedrichu-vallovi/; https://vhu.cz/exhibit/casopis-vladni-vojsko/; https://mocr.mo.gov.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/vladni-vojsko-a-osudy-jeho-prislusniku-v-knize-historika-vhu-92112/