Článek
Vycházela z reálného podkladu. Dopoledne jsem si totiž na ukrajinských webech přečetla sdělení šéfa charkovské oblasti Oleha Syněhubova, že „…6. října, nepřítel zasadil dva raketové údery, nejprve raketami Iskander, na Charkov“, přičemž jedna z nich „zasáhla vozovku a v okolních domech rozbila okna“, zatímco druhá dopadla na třípatrovou obytnou budovu a způsobila požár“.
„O život přišel desetiletý chlapec. Dvacet tři lidí bylo zraněno včetně jedenáctiměsíčního dítěte. Probíhají práce na odklízení trosek.“
Útok mohl být cílený
Když se konečně po několika minutách ozval známý hlas a typické „Aló!“, oddechla jsem si.
„Rakety dopadly někdy kolem sedmé hodiny ranní. V naší čtvrti. Nedaleko nás. Je zázrak, že nezasáhly náš dům,“ informovala mne kamarádka.
Jméno kvůli její vlastní bezpečnosti neuvádím.
Řeč přišla i na vesnici Hroza v Kupjanském okrese a na ruským útokem způsobený masakr. Stalo se tak 5. října. Mrtvých ve chvíli, kdy jsme si povídaly, už bylo 52.
Rusové ostřelovali místní kavárnu, kde se konala zádušní mše za vojáka padlého v této válce a následná smuteční hostina.
Útok mohl být cílený. Zásah raketou byl velice přesný, třebaže šlo o poměrně malou budovu. Podle vyjádření ministr vnitra Ukrajiny Igora Klymenka ukrajinské bezpečnostní služby zahájily vyšetřování. Pracují na identifikaci „občanů, kteří mohli nepřítele k tomuto objektu přivést…“.
„Teroristé útočili záměrně v době oběda, aby způsobili maximální počet obětí,“ dodal ministr obrany Rustem Umerov.
Počty zabitých a zraněných možná pro někoho zůstávají pouhou statistikou. Pro ty, jichž se útoky přímo dotkly, jsou tragédií, která se odráží i na jejich válkou už tak silně narušeném psychickém stavu.
Kamarádka žije ve třináctipatrovém paneláku, v němž se až do vypuknutí války všichni neznali. Společné utrpení, které ani od napadení jejich země nedokážou pochopit, jelikož mnoho z nich pochází ze smíšených ukrajinsko-ruských rodin, je semklo. Nereptají, že humanitární pomoc dostávají jen sporadicky, že nevědí, kde většina z ní končí. Chápou, že ukrajinský prezident musí létat po světě a domáhat se pomoci v cizině.
„Nemáme kam jít. Z čeho bychom taky útěk do bezpečí financovali, když nevíme, jestli zítra budeme mít na trochu jídla?! Třebaže penězi neoplýváme, při každém skromném nákupu slyšíme: Dejte pár hřiven na jídlo pro válčící vojáky, na oblečení. Z ničeho dáváme něco. Pro naši armádu to děláme rádi. Jen bychom si přáli, aby všechny dary, i ty humanitární, z ciziny, byly řádně evidovány. Aby účetnictví bylo průzračné.“
Kamarádka je vysokoškolsky vzdělaná žena. A tak ji rovněž trápí opodstatněná hrozba. A totiž, že generace současných dětí bude hloupá. Nejdříve se na ní podepsal covid a s tím spojená uzávěra. Sotva se z toho země trochu vzpamatovala, vypukla válka.
„Děti nechodí do školy. Jen v naší čtvrti jsou dvě srovnány se zemí. Budovy univerzity, kde jsem pracovala, jsou také silně narušeny. V metru sice nějaká výuka probíhá, ale za moc nestojí. Děti se nemohou scházet, pohrát si, jako za mých mladých časů. Ztratily kontakt s kamarády. Co je za dětství…?!“
Jevtušenko se v hrobě obrací
Už druhým rokem funguji jako zpovědnice, jako někdo, kdo se na dálku snaží do válečného života vnést trochu normálnosti, veselých vzpomínek na společně strávené chvíle. Proto jsou naše pravidelné telefonáty tak trochu směsicí témat.
Dnes hovor sklouzl k nejčtenějšímu a nejoblíbenějšímu básníkovi Ruska za posledního půl století - Jevgeniji Jevtušenkovi. Na jeho verše se v šedesátých letech minulého století zrodila protiválečná píseň Xотят ли русские войны? (Chtějí Rusové válku?). Přeložena byla do angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny. Cílem bylo přiblížit její obsah všem, kteří ruštinu neovládají.
Jevtušenko se rozhodl pochybovačům o mírumilovnosti Rusů odpovědět básní. Otázku, zda si Rusové přejí válku, při svých cestách po Evropě a USA dostával často. Verši světu sděloval, že si válku nepřejí a přát nemohou. Vždyť se podíleli na „osvobození světa od fašistické infekce“. A mj. doporučoval, aby tazatelé odpověď hledali u ticha, u vojáků ležících pod břízami, u matek, u jeho ženy… Pak podle něj každý pochopí, že Rusové si válku nepřejí.
„Jevtušenko se musí v hrobě obracet. Jak jen se spletl! A já se pořád ptám, co jsme Rusku udělali, že nás chce vyhubit?! Nevidím světlo na konci cesty!“
Sluchátko se odmlčelo.
Pevně doufám, že nikoliv navždy!
Zdroj: Удар по Харкову та селі Гроза: Синєгубов розповів про наслідки і жертви — новини 1+1 — tsn.ua; Атака РФ по кафе-магазину на Харківщину: кількість загиблих знову зросла - ТСН — tsn.ua; „Zahynul můj bratr, snacha, máma…“ V Hroze zabila raketa pětinu vesničanů - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz); Хотят ли русские войны - Анастасия Ведерникова и артисты Дворца культуры ГО Ревда – YouTube; Евгений Евтушенко, стихи, статьи и биография (evtushenko.net)
