Článek
Majitel prodejny Sultan kebab, stojící kousek od Staré synagogy(!), do výlohy vylepil nápisy: „Tito Židé jsou lidé, kteří zabíjeli proroky jako ovce. Z toho důvodu je Bůh proklel.“
Z vidiny, že by se dějiny mohly opakovat, mne zamrazilo. Mezi Židy mám přátele. Z vyprávění přeživších holocaust a z dobových materiálů vím, jak málo stačí, aby se fanatismus přetavil do vraždící mašinerie. Začíná to nenápadně.
Varováním by nám měly být i naše vlastní dějiny
Pro řadu československých představitelů nebyly výstrahou výkřiky ľuďáckého zákonodárce Karola Sidora z 9. března 1937. V Praze v parlamentu nepokrytě hulákal, že má vlastní řešení židovské otázky.
„Ať se Židé odstěhují do Palestiny a Birobidžanu!“
Do ruského Birobidžanu, hlavního města Židovské autonomní oblasti na ruském Dálném východě. Nedaleko čínských hranic.
Na podzim o rok později ve stejném duchu pokračoval vládní deník Slovák.
„Konečně si na Slovensku budeme vládnout sami! Dost bylo vykořisťování, jehož se na slovenském lidu dopouštěli Češi a Židé!“
Dne 12. října 1938 JUDr. Ferdinand Ďurčanský na setkání s Hermannem Göringem hrdě prohlašuje: „Židovský problém se na Slovensku bude řešit podobně jako v Německu.“
Nenávist se z novin a rozhlasového vysílání, dnes a denně přikrmovaná další a další várkou žluči, zanedlouho ukotvila v myslích davu, převalila se do ulic slovenských měst a vesnic. Bylo jen otázkou času, kdy vyletí poslední rozbuška a zfanatizovaná masa od rabování přejde k fyzickému násilí.
V noci z 2. na 3. listopadu v Bratislavě došlo k pogromu. Rozvášněný dav ničil malá vetešnictví, vnikal do bytů a z oken na ulici vyhazoval nádobí, kuchyňské předměty. Prostě všechno, co mu přišlo pod ruku. Chycené židovské muže tloukl obušky a dřevěnými holemi. Židovskou vývařovnu pro chudé, která se nacházela kousek od zříceniny bratislavského hradu, zcela zničil. Uherská ulice se změnila ve smetiště.
„Koukejte uklidit. Všechno svinstvo musí zmizet, jinak vám napaříme mastnou pokutu,“ rozkazovali policisté postávající na chodníku.
Pogromu přihlíželi, aniž by zasáhli!
S podporou veřejnosti Židé počítat nemohli. Natož se soucitem či nějakou pomocí. Proč také, když deník Slovák bez obalu vysvětloval, jak se věci mají.
„… rozhořčení slovenské mládeže se dá pochopit, když vezmeme v úvahu, že nesnášenlivý neárijský živel dvacet let okrádal a ožebračoval Slovensko…“
V noci z 25. na 26. listopadu 1938 byly vylepovány ve všech ulicích v Nitře na židovských obchodech plakáty a nálepky s výzvou: „To je Židák! Fuj! Tady nenakupuj!“
Také ve výlohách některých obchodů v Praze a v dalších městech se 21. prosince 1938 objevily kopie křestních a domovských listů majitelů s nečesky znějícími jmény, provázené texty: „Nejsme Židé! Přesvědčte se!“
Už 29. ledna 1939 jsou Židé vyloučeni z Komory čs. advokátů. To byl jen začátek…
Křišťálová noc, rozsáhlý pogrom z 9. na 10. listopadu 1938 postihl Židy prakticky na celém území Německa
„Netušila jsem, že Mengelemu pohlédnu do očí.“
Osvětim-Březinka. Kráčím po kolejích a pozoruji Martu Kottovou, židovské dítě přeživší holocaust. Pomalu jde po kolejích s obrovskou kyticí, kterou si přivezla z domova.
„Tady jsem naposledy viděla maminku, tetu Fanku, tady…“ šeptá.
Pokládá květiny do kolejiště. Mlčím. Obraz přede mnou slov nepotřebuje, tak silný je.
„Netušila jsem, že v tomto lágru pohlédnu Mengelemu přímo do očí. Netušila jsem, že jdu do pekla. Bohužel, říkám, bohužel, nevěřím v Boha. Věřila jsem. Byla jsem tak vychovaná. Ještě v Osvětimi jsem se asi dvakrát modlila „andělíčku můj strážníčku“. Pak jsem ztratila víru. Řekla jsem si, kdyby nějaký Bůh byl, nedovolil by, aby ty malé děti, miminka, která nikomu nemohla ublížit, šla do plynu.“
Dodnes mne mrazí při vzpomínce na další obraz. Směřujeme do baráku, kde TENKRÁT, v tom hrůzném čase, vězeňkyně živořily, kde balancovaly na prahu života a smrti, k níž byl jen docela malý krůček.
„Pojď se mnou, ukážu ti kavalec, na němž jsem spala,“ vzala mne Marta za ruku.
„Tady to je má postel. Tady jsem jako malá holka žila.“
Statistika umučených, vězněných je neosobní číslo. Ve chvíli, kdy si je zpodobníme, v okamžiku, kdy za ním spatříme lidskou tvář, lidský osud, nám plně dojde, jaká zvěrstva se v lágrech děla. Nechci se dožít jejich opakování.
Nejhorší je lhostejnost
Věřím, že čin zmíněného plzeňského prodejce nezůstane bez následků podepřených paragrafy!
Podobně jako Marie Formáčková v příspěvku Toho jsem se dožít nechtěla!, konstatuji: Ta brána musí zůstat zavřená! Ovšem předpokládá to, že jakýmkoliv projevům odporujícím lidskosti nedáme průchod, že nezůstaneme lhostejní. Varováním by nám měla být slova Martina Niemöllera, německého teologa, pastora, jednoho z nejvýraznějších protestantských odpůrců nacismu. Na začátku podporujícího Hitlerovu politiku, v očekávání národního oživení, později jejího aktivního odpůrce. Zatčen 30. června 1937 a vězněn v koncentračních táborech Sachsenhausen a Dachau. Spojenci ho osvobodili v roce 1945. Proslavil se citátem, jenž koluje v mnoha podobách. Nikdy nebyl přesně zapsán. Sílu jeho aktuálnosti to však neoslabuje.
Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro Židy, mlčel jsem – nebyl jsem přece Žid. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.
Zdroj: Milan Belej, Hlavinka Ján, Levický Juraj, Dejiny židovskej komunity v Humennom, Humenné, ADIN, s. r. o., 2013; Cílek Roman, Eichmann Architekt holocaustu, Nakl. Epocha, Praha 2021; Hes Milan, Dny strachu, Edice Magnetka, Nakl. Epocha, Praha, 2013; www.kensingtonbooks.com;https://www.holocaust.cz/dejiny/holocaust/historicky-kontext/nacisticka-ideologie/norimberske-zakony-1935/; Startseite - KZ Gedenkstätte Dachau (kz-gedenkstaette-dachau.de)
