Článek
Jak na podzim roku 1946 v předmluvě k útlé knížce NEZAPOMEŇ! napsal Jaroslav Seifert, „I když desetitisíce lidí dobře poznalo fikce a hrůzy vězeňské samoty… nikoliv každý z nich se pokusil tu jim uniknouti na křídlech veršů“.
Kounicovy koleje v Brně sloužily jako dočasný domov vysokoškolským studentům. Dne 17. listopadu 1939 byly obsazeny gestapem. Pod záminkou ilegální odbojové činnosti bylo 173 z nich odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Za války prostory koleje sloužily jako věznice. Prošly jí desítky tisíc českých odbojářů. Při výsleších byli vystaveni krutému mučení. Mnoho z nichž bylo popraveno přímo na nádvoří budovy.
Tady se jeden z nich, Antonín Štuka, pustil do psaní básně, v níž zachytil své hrůzné prožitky.
„Jsem bezejmenný stín/a bratr mnoha stínů/nezříkám se svých vin/nehrám si na hrdinu/však jedno dobře vím:/Jestli zde nezahynu/k životu důvod budu mít:/Ta strašná zvěrstva mstít a mstít.“
Verš krutě přiléhavý
Antonín Štuka, narozený roku 1907 v Černé Hoře u Brna, byl úředníkem vlakové pošty. Spolu s přáteli, spolupracovníky, založil ilegální skupinu, pojmenovanou První kurýrní sbor Pravda vítězí. Pracovali na úseku, jenž jim byl nejbližší. Pálili balíky polní pošty. Ničili svolávací lístky, otvírali vojensky důležité zásilky a vybírali jejich obsah. Zachycovali udavačské dopisy adresované gestapu. Zničili pytle falešných pasů pro gestapo na Slovensku…
V listopadu 1942 byl Štuka zatčen. V červenci roku následujícího ve Vratislavi souzen a odsouzen a 7. října popraven. V Kounicových kolejí se mu do cely podařilo propašovat papír a tužku. Tak vznikla ponurá báseň, jejíž rukopis uschoval pod poškozené parkety cely. Odtud jej na svobodu vynesl jeho spoluvězeň V. Zeman.
„Čím hrozila a co mi řekla/ochránců našich ústa vzteklá?/Buď promluvíte, nebo Vám/zatkneme ženu, zavřem děcko,/Chceš příčinou být pohromám/a spatřit, co můžeme všecko?/Zavřeme celou vesnici/- na to je dosti koncentráků,/co záleží na českém braku,/na jedné české štěnici?/… Nezapomeň však na tisíce/stejně či více trpící-/na pěstí otlučené líce/a rozsekanou zadnici./Nezapomeň, nezapomeň,/až zvedneš pomsty pochodeň.“
Jaroslav Seifert přiznal: „Když jsme ostýchavě převraceli zažloutlé, hustě a úsporně popsané lístky, ke kterým byl posléze přiložen i autorův dopis rodině napsaný před popravou, nechtělo se nám věru zasahovati hlouběji do textu mrtvého… Pročítal jsem rukopis a byl tehdy krásný podzimní den, ještě plný zlatého světla. Jak líbezný byl vzduch toho dne. Více než kdy jindy uvědomoval jsem si v té chvíli, že vše, vše je pro nás štěstím, kdož jsme přežili.“
„Včera jsem slyšel zatloukati/rekviem hřeby do rakví/ze sukovitých, hrubých latí./Proč nevydržel? Kdožpak ví?/Domů se pošle oznámení,/že zemřel. Zemřel ve vězení./Od kopanců či pod bičem?/Už nezáleží na ničem,/když rudá hrůza v očích pění,/už nezáleží na ničem.“
Seifert se svěřuje, že nenašel odvahu jakkoliv do Štukových veršů zasahovat.
„Jakým právem směl bych uhlazovati místy snad poněkud drsný verš či rým tohoto prokletého básníka, který psal, maje čelo přitisknuto na studenou a vlhkou omítku své cely. Vzal jsem do ruky pero jen proto, abych vroucně pozvedl tuto báseň nad svou hlavu tak, jak zvedáme děti. Bude snad spatřena větším počtem těch, kdož čtou a rozumějí… Ponechali jsme tedy Štukův rukopis psaný „krvavým drápem do paměti“ téměř bez retuší. Jsme přesvědčeni, že jich není zapotřebí, neboť tam, kde básník na smrt jdoucí postaví ze snů lešení, že konce téměř neviděti a přitom nad jeho hlavou se tyčí věž naděje, která se láme, nemáme snad dosti práva měřiti obvyklými literárními sudidly…“
Báseň ilustroval akademický malíř Viktor Polášek. Několik výtisků je opatřeno jeho podpisem a podpisem Seifertovým. V mém archivu patří k nejcennějším.
NEZAPOMEŇ!
Vyzývá popravený Antonín Štuka budoucí generace. Současně si nedělá iluze, že tomu tak opravdu bude.
„Ó, znám Tě, český člověče,/i slabost Tvého pokolení!/Až budeš míti plné břicho/a rány se Ti zhojí,/okřikneš svědomí: buď ticho!/a křivdu: ty lež v pokoji!/… Ó, znám tě, český človíčku,/zas budeš pěstit svár drobný,/Švejka zařadíš do knihovny/a překvapen svou odvahou/zařečníš si při dobrém víně/… protáhneš se, zívneš líně/než obrátíš se po větře/co korouhvička na komíně…“
Zdroj: Antonín Štuka, NEZAPOMEŇ!, nakladatelství Janeček, Praha, 1946
