Článek
Umučit prací
Od léta 1939 do podzimu 1943 zařazení do Mauthausenu pro všechny vězně znamenalo předběžný rozsudek smrti, spojený s nucenou prací v lomech a při stavbě lágru. Strukturální změna, nařízená 30. dubna 1942 zde v účinnost vstoupila až v pozdním létě 1943. Šlo o „mobilizaci všech vězňů pro válečné účely“.
Do konce dubna 1945 se sem jednotlivci či celé skupiny vězňů dostaly na návrh gestapa nebo německé kriminální policie, z důvodu trestu pro politickou činnost, pokusu o útěk z jiného koncentračního tábora.
„To musíte rozdělit vojnu esesáků a nacistů na dvě půlky. Jedna je do porážky u Stalingradu. Oni právě u Stalingradu dostali strašný příděl a tím pádem se stalo, že v roce 1942 dávali takový všelijaký příkazy. Co se povoluje a co uvolňuje a mezi těmi věcmi, co se uvolňuje, že Mauthausen přestává být tábor III. stupně. To znamená, že … před tím Stalingradem platilo zabít, ale po Stalingradu umučit … prací. A to byl velikánský rozdíl.“
Tak na lágr vzpomínal jeho někdejší vězeň Václav Berdych (12. 6. 1916-3. 3. 2016).
Nechvalně proslulý barák č. 13, v němž v zimě roku 1941-1942 byly hladem a bitím umučeny stovky Čechů. Ti, kteří zůstali, byli na jaře 1942 zaplynováni v těsně uzavřených vozech a odvezeni do krematoria sousedního tábora v Gusenu.
„… na koňských povozech vezli kolem nás koňská kopyta i se srstí.“
Hrůz nebyly ušetřeny ani ženy. Mezi nimi i mladičká Raja Tobišková, mauthausenská vězeňkyně č. 2310. Na sklonku války se dostala do táborového zahradnictví. Podle jejího svědectví právě tím místem procházely transporty vězňů do „Zeltenlagru“.
„Dá se říct, že skoro každé ráno, když jsme šli do práce po cestě kolem ˛České zdiʼ (kde dnes stojí Československý památník), tam vedla cesta k zahradnictví. A do ˛Zeltenlagruʼ. Tam tehdy … jsme viděli kaluže krve a v těch kalužích byla třeba čepice nebo bota. To jsme věděli, že v noci přibyl další transport nových vězňů. Nebo ve dne, když procházely transporty kolem zahradnictví do ˛Zeltenlagruʼ, byli to vězni různých národností, většinou to byli židi. Pohled na ně byl přesmutný, bolestný a ještě strašnější pohled byl na staré lidi a děti. … ubožáci se vlekli podpíraje jeden druhého, jistě doufali už aspoň v odpočinek. A tam, o kousek dál od zahradnictví přes údolíčko, kam sypali zbytky – popel z krematoria, tam … na velké louce (kam od nás bylo dobře vidět) stály velké stany … obrovské plachty jistě bez podlah.
Pak jsem viděla, jak na koňských povozech vezli kolem nás koňská kopyta i se srstí … a já tehdy v mých sedmnácti letech ještě nic takového neviděla, tak jsem se zeptala starších vězňů, kam to vezou? Odpověděli … prý jídlo těm chudákům do ˛Zeltenlagruʼ.
Zpátky … v těch vozech vezli už mrtvá těla těch chudáků do krematoria.
… v dalších dnech jsme viděli, jak skoro polomrtví vězni tahali mrtvá těla svých kamarádů a možná i svých blízkých a skládali je do velkých hromad.
Jednou, přibližně ke konci dubna 1945 v noci letadla shodila několik bomb blízko ˛Zeltenlagruʼ. Zřejmě měla zničit tábor i s vězni, co tam byli. Po této příhodě ráno, když jsme přišli do práce na zahradnictví, tak tam do boudy propadla střechou na stůl lidská ruka a o kousek dál v keřích ležela část lidského těla. Tolik z mých vzpomínek k ˛Zeltenlagruʼ.“
Vyprávění Raja Tobišková sepsala po setkání bývalých vězňů Mauthausenu, které se konalo 26. října 2000, kdy mj. vzpomínali na „stanový tábor“.
Zdroj: Děkuji Romanu Tobiškovi, vnukovi Raji Tobiškové, který mi v reakci na článek na Seznamu Médium přivezl řadu dokumentů, vypovídajících o pohnutém životě jeho babičky. Jménem rodiny dal souhlas s jejich zveřejněním.; Josef Klat, mauthausenský vězeň: „Jako jeden z mála jsem měl možnost vidět zblízka osud žen“ - Médium.cz (seznam.cz); Publikace Mauthausen, vydal sekretariát Krajského výboru KSČ Praha, vytiskl M. Schulz v Praze, 1946. Mnohé původní snímky v něm zahrnuté jsou z archivu SS.; Vlastislav Janík, Mauthausen - Konečná stanice, Dějiny koncentračního tábora, str. 15 a 23, Toužimský&Moravec, 2017
