Článek
Optimistická v prognózách o klidu zbraní nejsem. Výroky náměstka ruského ministra zahraničí Sergeje Rjabkova mne utvrzují v přesvědčení, že míru v této části světa se jen tak nedočkáme. Jasně dal najevo, že Moskva se při jednáních o Ukrajině nechystá dělat ústupky ohledně Donbasu, Krymu a dalších ukrajinských regionů, jejichž části okupuje.
Pravidelně volám do Charkova, kde žije má kamarádka, s níž se přátelíme šedesát let. Několikrát jsem od ní slyšela důrazné NE!
„Toužíme po míru. Jsme psychicky vyčerpaní z častého houkání sirén varujících před dalším útokem, ale přepustit Rusku kus našeho území? Vždyť to by byl novodobý Mnichov.“
Kamarádka je velice vzdělaná. Znalá dějin. Paralelu s naší minulostí a s událostmi, které po Mnichovu následovaly, vnímá bolestivě. Soudím, že oprávněně.
Vůle diktátora převážila nad vůlí svobodného lidu
Bezprostředně po podepsání mnichovské dohody francouzské a britské ulice řvaly nadšeným jásotem lidí přesvědčených, že Daladier a Chamberlain svou vstřícností vůči Hitlerovi Evropě zajistili mír. Spousta lidí na Západě věřila Göringovu prohlášení pro jednu agenturu: „Státníci, kteří se shromáždili v Mnichově, dobyli velikého vítězství. A toto vítězství se nazývá mír.“
V nadšeném skandování davu zapadly střízlivé hlasy britského tisku. Například Daily Telegraph se tázal: „Jaký jest tento mír? Nebyl zaplacen příliš draho?“
Vůdce liberálů sir Archibald Sinclair varoval: „Moc a vůle německého diktátora nabyly převahy nad vůlí svobodného lidu v Anglii, Francii a Československu. Byla-li odvrácena válka, není tím ještě zajištěn mír.“
Podivná válka
„Německo nesleduje válečné cíle ani vůči Francii, ani vůči Anglii. Nicméně západní velmoci musejí reálně ocenit, že Německo porazilo Polsko,“ prohlásil 19. září 1939 v Gdaňsku Adolf Hitler.
Vyjádřil ochotu zastavit válku na Západě, ale současně pohrozil, že bude-li jeho mírová iniciativa – jaká ironie, že se ohání slovem mírová - odmítnuta, dosáhne Německo svých cílů jinou cestou. Mírové návrhy pro něj znamenaly, že Západ uzná všechny dosavadní výboje Německa. Mezitím německý generální štáb zpracovával plán útoku na Západ pod krycím názvem Gelb. Na poradě nejvyšších činitelů wehrmachtu 23. listopadu 1939 Hitler prohlašuje, že je nezvratně přesvědčen o nutnosti zahájit útok proti Franci a Velké Británii, aniž je třeba brát ze zřetele neutralitu Belgie a Holandska.
Když v podivné válce nenarazil na žádný odpor, pustil se do příprav další operace. Tentokrát se jeho terčem stávají Dánsko a Norsko. Má to být začátek útoku na západní frontě.
K vypracování operace pod krycím názvem Weserübung přikročili v Berlíně hned po skončení války s Polskem. Plán byl hotov 7. března 1940. Dne 9. dubna téhož roku byla vládám Dánska a Norska předána memoranda německé vlády téměř totožného obsahu. Diplomatická akce byla stanovena přesně na začátek vpádu do obou zemí. V memorandech se pravilo, že německá vláda bere Norsko a Dánsko na dobu války „pod svou ochranu“, aby zabránila přeměně Skandinávie „ve válčiště proti Německu“. Jedním dechem se uvádělo, že Německo nemá v úmyslu porušit takovými akcemi územní celistvost a politickou nezávislost, avšak zároveň zdůrazňuje, že „jakýkoliv odpor musí být a bude potlačen všemi možnými prostředky“.
Spojenci zklamali
Nečekaně rychlá porážka Polska a skutečnost, že spojenci na západní frontě zůstali zcela pasivní, v protektorátu vyvolala obrovské zklamání. Paradoxně nikoliv depresi, beznaděj či dokonce poraženecké nálady. Přesvědčení, že nadvláda nacistů v protektorátu skončí, že bude obnovena Československá republika v jejích původních hranicích, byla všeobecná, třebaže ve světě takto sotva kdo uvažoval. Možná i to vedlo k tomu, že odboj byl na rychlém vzestupu. Na podzim roku 1939 se v Paříži ustavil první vrcholný orgán československého zahraničního odboje - Československý národní výbor, jehož členy se stali Edvard Beneš, Jan Šrámek, Štefan Osuský a další.
„Pro demokratické mocnosti nepřestala Československá republika existovat,“ psal ilegální časopis V BOJ.
Sergej Alexandrovskij popichoval Stalina
Československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci, podepsaná v Praze 16. května 1935 obsahovala závazek vzájemné pomoci v případě útoku ze strany Německa a bezodkladné konzultace v případě nebezpečí útoku. Na návrh československé strany bylo do zvláštního podpisového protokolu pojato mimo jiné ustanovení, vázající platnost závazku pomoci oběti útoku na pomoc Francie.
Tonoucí se i stébla chytá. A tak i mnozí lidé v odboji pořád ještě věřili, že se karta obrátí. Podobně, jako o tom byl přesvědčen v září 1938 Edvard Beneš. A totiž, že Francouzi a Britové budou stát při Československu proti třetí říši a že si Sovětský svaz probojuje cestu Polskem a Rumunskem, aby mu pomohl v jeho střetu s nacistickým Německem.
Až mnohem, mnohem později vyjde najevo, že tehdejší velvyslanec SSSR v ČSR Sergej Alexandrovskij, Stalina utvrzoval v myšlence, že Beneš chce Sovětský svaz zaplést do války proti západní Evropě, aby o osudu Československa nemohla rozhodnout nějaká dohoda ve stylu Mnichova, nýbrž evropská válka ve velkém měřítku.
Zdroj: V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; Archiv Památníku Terezín A 10962; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, Nakladatelství JOTA, Brno, 2017; https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/online-ucast-evropanu-na-jednanich-o-miru-nevesti-nic-dobreho-mini-mluvci-kremlu_2512162250
